Účetní oddělení: strategický partner nebo prodloužená ruka státní správy?
Bohužel, odpověď na tuto otázku často záleží na účetním systému, který je v tomto oddělení aplikován.
Pokud se hovoří o národních standardech, hovoří se o systému, který byl vytvořen poslaneckou sněmovnou, ministerstvem, či jinými podobnými orgány. Jedná se proto o systém, jehož hlavní cíl je sloužit státu, a pomáhat mu prosazovat svou vlastní fiskální politiku.
V této situaci je těžké divit se vedoucím pracovníkům, kteří své účetní oddělení vnímají jen jako nákladové středisko, jeho pracovníky jako polostátní úředníky, a kteří se snaží na jeho provozu maximálně šetřit.
Pokud se naopak hovoří o mezinárodních standardech, hovoří se o systému, který byl vytvořen nevládní organizací, kde působí jen účetní experti, jejichž jediný cíl je sestavit systém, který firmám umožní oslovit investory.
V této situaci se účetní oddělení stává klíčovým partnerem v podnikání, protože na základě zprávy podle IFRS[1] firma může získat kapitál na svoje podnikání, růst a rozvoj.
Pokud někdy někomu přišlo divné, že firma musí složitě dokládat nedobytnost pohledávek, než je může odepsat (a zažádat zpět daň, kterou zaplatila za peníze, které nikdy neinkasovala), jedná se o postup, který vyžadují národní standardy, nikoli IFRS.
Pokud někdy někomu přišlo divné, že firma nemůže jednoduše odepsat zásoby, které není schopná prodat, jedná se o postup, který vyžadují národní standardy, nikoli IFRS.
Pokud někdy někomu přišlo divné, že firma je nucená házet do nákladů spoustu drobného majetku, který by v nákladech být nemusel, jedná se o postup, který vyžadují národní standardy, nikoli IFRS.
Pokud někdy někomu přišlo divné, že firmy aplikují odpisy, které jsou sice výhodné zhlediska daní, ale které vedou ktomu, že firma nevypadá příliš zisková, jedná se o postup, který vyžadují národní standardy, nikoli IFRS.
Pokud někdy někomu přišlo divné, že podle IFRS firmy často vykazují řádově vyšší zisky, řádově vyšší majetek a řádově nižší poměr mezi majetkem a závazky, je to pouze proto, že si neuvědomuje, že IFRS byl navržen tak, aby externím investorům podával pravdivý a věrný obraz skutečné ekonomické situace firmy.
Naopak, lidé, kteří si uvědomují, že IFRS slouží firmám a jejím investorům, se vůbec nediví tomu, že firmy aplikující IFRS mohou (místo aby pokorně žádaly banky, zda jim náhodou nepůjčí pár korun na několik let) emitovat dluhopisy, kde se celá jistina splatí až za 10, 20 či 30 let.
Také se nediví tomu, když firmy aplikující IFRS mohou emitovat akcie na mezinárodním trhu, že tyto akcie mohou používat na to, aby skupovaly konkurenci, nebo aby vytvářely opce na odměnu klíčových zaměstnanců, nebo aby usnadnily zakladatelům firmy vytvořit likvidní trh pro svůj podíl, a případně ho i prodat[2] .
A vůbec se nediví tomu, že pokud se firma nakonec stejně rozhodne jednat s bankou, nejenže bance může předat zprávu, vekteré se objevuje řádově vyšší zisk či čistý majetek, ale také bance může připomenout, že pokud podmínky půjčky nebudou dostatečně lákavé, má i jiné možnosti.
A nakonec se ani nediví tomu, že[3] zpráva podle IFRS nemá sebemenší vliv na zprávy podle národních standardů[4], ani na daňová přiznání, která se od těchto zpráv odvíjí.