Your browser does not support JavaScript!

Proč nepoužívat převodový můstek?

Národní standardy bývají založené na úplně jiných zásadách než IFRS. Proto účtová osnova a postupy účtování, které jsou schopny sloužit jednomu systému, nemohou sloužit i druhému.

Snaha řešit tuto nekompatibilitu pomocí různých analytických, syntetických, pomocných či převodových účtů jen vede k tomu, že se za velmi krátkou dobu účtová struktura společnosti stane tak složitá a nepřehledná, že se v ní nevyzná ani ten, kdo ji navrhoval. A často stačí jen jedna malá změna (například v zákoně, standardech IFRS či operacích firmy) a systém se zhroutí jako domeček z karet.

Proto vedení většiny společnosti netouží investovat čas a námahu do paralelní evidence a raději se snaží aplikovat „jednodušší“ postup, který spočívá v tom, že se nejprve účtuje v jednom systému (obvykle národní standardy), načež se tyto účty převedou na ten druhý (obvykle IFRS) pomocí nějakého můstku či mappingu*.

Problém spočívá v tom, že IAS 8.7 praví: „Jestliže se standard nebo interpretace [IFRS] specificky vztahuje na transakci, jinou událost nebo okolnost, účetní politika a postupy aplikované na tuto konkrétní položku se musí stanovit na základě daného standardu či interpretace. ...”

Pokud se transakce, události či okolnosti, nejprve zaúčtují podle národních přepisů*, aplikují se na ně „účetní metody a ostatní podmínky vedení účetnictví stanovené prováděcími právními předpisy“, nikoli standardy ani interpretace IFRS. Pokud se takto sestavené účetnictví převede na „IFRS“, koná se v přímém rozporu s požadavky IFRS (IAS 8.7).

Ani to by nebylo tak zlé, kdyby Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 1606/2002, článek 4 nestanovilo: „Pro každé účetní období, které začíná dnem 1. ledna 2005 nebo později, sestaví společnosti řídící se právem členského státu své konsolidované účetní závěrky v souladu s mezinárodními účetními standardy…“

Z tohoto jasně vyplývá, že pokud se nedodrží příkaz IAS 8.7, postupuje se v rozporu s tímto nařízením*.

Ale ani to by nebylo tak zlé (koneckonců Brusel je daleko), kdyby § 19 odstavec 9 zákona 563/1991 Sb.*, neříkal: „Účetní jednotky, které jsou obchodní společností a které jsou emitentem cenných papírů registrovaných na regulovaném trhu cenných papírů v členských státech Evropské unie, použijí pro účtování a sestavení účetní závěrky Mezinárodní účetní standardy upravené právem Evropských společenství“.

To už vážné být začíná. Tím, že společnost na jednotlivé transakce, události či okolnosti aplikovala nejprve národní standardy (v rozporu z IAS 8.7) neporušila jen IFRS a nařízení Evropského parlamentu, ale také český zákon o účetnictví.

A může to být ještě horší.

Pokud by společnost takto sestavenou závěrku předložila účastníkům obchodovaným na regulovaném trhu, tito účastníci (pokud by jim vznikla jakákoliv škoda) mohou firmu (a/nebo její vedení) obvinit z toho, že jim podávala zprávy, o kterých (její vedení) tvrdilo, že byly sestaveny podle IFRS, aniž by se toto tvrzení opíralo o skutečnost.

To už zní tak trochu jako „Kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou ...“ (§ 250 zákona č. 140/1961 Sb.).

Nebo, co kdyby se nejednalo o kótovanou firmu, která (zákon č. 563/1991 Sb., § 19. 9) musí sestavit IFRS závěrku, ale o firmu, která se ji rozhodla sestavit, protože jí to pomůže získat levnější úvěr od banky? Toto už tak trochu zavání paragrafem „Kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí ....“ (§ 250b zákona č. 140/1961 Sb.,).

Co když si příslušná společnost pro tento úkol najme nějakého „odborníka přes IFRS“?

Takový „odborník přes IFRS“ by měl vědět, že závěrku sestavenou tak, že se na transakce, události či okolnosti nejprve aplikují národní standardy, nelze jednoduše překlopit na závěrku podle IFRS. Měl by vědět, že takováto konverze vyžaduje návrat do všech období, posouzení každé jednotlivé transakce, události či okolnosti a v případě, že by jednotlivé události nebyly zachycené způsobem, který upravuje IFRS, překlasifikování, přecenění či jiné upravení tak, aby odpovídala požadavkům IFRS.

Pokud si příslušný „odborník přes IFRS“ myslí, že toto je příliš pracné a že stačí nějaký můstek, převod, překlopení, mapping, či kouzelnická hůlka, nejenže se dá polemizovat o jeho odbornosti, ale také by si měl uvědomit, že pokud pro klienta sestaví závěrku, která IFRS jen opticky připomíná, a pokud ji klient bude prezentovat jako závěrku „podle IFRS“, někoho by někde mohlo napadnout, že napomáhal něčemu, čemu se napomáhat nemá.