19. Lis 2008
1
Prosím, mohl by mi někdo poradit, jak se vykazuje změna stavu dle české úpravy a jak dle IFRS?
Re: změna stavlu dle ČÚP a IFRS
Napsal uživatel Mladek dne Čt, 11/20/2008 - 20:19.
Změna stavu se dle české úpravy aktivuje.
Během období se účtuje pořízení zásob do nákladů a na konci období, to, co zbude na skladě, se promítne na výsledovku stejně, jako kdyby se jednalo o výnos (i když pod jiným označením).
IAS 2.34 však praví: WHEN INVENTORIES ARE SOLD, the carrying amount of those inventories shall be recognised as an expense in the period in which the related revenue is recognised. … (Nebo česky: KDYŽ SE ZÁSOBY PRODAJÍ, jejich účetní hodnota se uzná jako náklad, v tom období, v němž jsou uznány související výnosy. …).
Kdyby toto ustanovení nebylo dostatečně jasné, IAS 18.19 praví: Revenue and expenses that relate to the same transaction or other event ARE RECOGNISED SIMULTANEOUSLY; this process is commonly referred to as the matching of revenues and expenses (19. Výnosy a náklady, které se vztahují ke stejné transakci nebo k jiné stejné události, SE ZACHYCUJÍ SOUČASNĚ; tento proces se obvykle označuje jako přiřazování nákladů k výnosům).
Z těchto ustanovení jasně vyplývá, že jak změna stavu, tak aktivace jsou v rozporu s IFRS.
Zaprvé, změna stavu vyžaduje účtovat náklady před výnosy (čím se porušuje jak IAS 18, tak IAS 2). Zadruhé, výnosy se účtují, aniž by nastala transakce či jiná událost (fyzická inventura není „událost“ ve smyslu IAS 18), což porušuje IAS 18.
Pravda, žádný problém by nevznikal, kdyby IAS 1 umožňoval sestavit pouze účelovou výsledovku (kde se žádná změna stavu či aktivace neobjevuje). Ale IAS 1.99 umožňuje sestavovat jak účelovou, tak druhovou, a na té druhové se objevuje řádka „Changes in inventories of finished goods and work in progress“ (neboli změna stavu), a v příkladové výsledovce se dokonce objevuje „Work performed by the entity and capitalised“ (neboli aktivace).
Jak bych tedy postupoval, kdybych chtěl účtovat o změnu stavu podle odstavce 99?
To nevím, nejsem iluzionista (ani právník).
Já netuším, jak mám zároveň dodržet i porušit nějaké pravidlo.
Právníci to dokážou, protože jsou zvyklí, že různé paragrafy různých zákonů si často odporují, nebo se dokonce vzájemně vylučují (nebo na to, že někdo může být trestně stíhán za to, že uposlechl rozhodnutí soudu). Ale IFRS není zákon. IFRS je sada standardů tvořených neziskovou, nevládní organizací.
Pravda, jejich použití je (v některých zemích) povinné ze zákona. V některých zemích se dokonce ocitne jejich text ve sbírce zákonů. Tyto skutečnosti však nemění nic na tom, že IFRS se netvoří politickým procesem, a proto by podobné vnitřní nekonzistnost mít neměl.
Ne že mne, osobně, tento vnitřní rozpor trápí. Mne by v životě nenapadlo využít možnost podle odstavce 99 a snažit se sestavit výsledovku, která obsahuje změnu stavu, protože vím, že bych tím porušoval celou řadu dalších standardů (nejen IAS 2 a 18, ale také IAS 16, IAS 38, atd.).
Ale já, na rozdíl od mnoho lidí, já bych se také nesnažil konvertovat závěrku sestavení podle českých přepisů na „závěrku podle IFRS“ (jediný důvod proč se druhová výsledovka běžně sestavuje).
Proč?
Protože chápu, že česká účetní úprava nebyla sestavená podle srovnatelného koncepčního rámce jako IFRS (ve smyslu IAS 8.12), a proto, kdybych sestavil nějaký můstek a českou závěrku překlopil na IFRS, porušil bych tím nejen IAS 8.10-12, nejen IFRS 1.7 (pokud sestavuji svou první závěrku podle IFRS), ale také EU 1606/2002 (pokud se jedná o veřejně obchodovanou společnost).
Zároveň, kdyby se mi můj český právník snažil namluvit, že existuje nějaké opatření Ministerstva financí, kterého vyplívá že převod musím spravit, asi bych mu vysvětlit, že jako občan členského státu Evropské unie mám povinnost vedle národní právní úpravy respektovat i tu celoevropskou. Že EU 1606/2002, protože se jedná o nařízení, nikoli direktiv, se vztahuje jak na mne, tak na stát, jehož jsem občanem. Že toto nařízení mi ukládá povinnost aplikovat IFRS a že IFRS takový převod vylučuje. Proto, kdybych takový převod provedl, svoje počínání bych nemusel primárně vysvětlovat české justici, ale Evropskému soudnímu dvoru. Zároveň, pokud by mne český soud chtěl potrestat za porušení toho pokynu, jako evropský občan mám plné právo se odvolat k stejnému dvoru a stěžovat si, že zákon členského státu odporuje celoevropské právní normě.
Jinak, jiná zajímavá otázka je, proč vůbec existuje tento vnitřní rozpor IFRS?
Na zodpovězení této otázky je nutné se podívat na historický vývoj IFRS.
IFRS vzniknul (nebo spíše začal vznikat) v roce 1972. Od té doby do přibližně roku 2000, o tehdejších IAS téměř nikdo neslyšel, a systém aplikovalo kolem 200 firem (a ty primárně ze zábavy). IASC (a později IASCF / IASB) však měli ambice stát se tvůrcem celosvětového účetního systému, a proto potřebovali přesvědčit někoho důležitého, aby ten jejich systém zkusil. Ten někdo se ukázalo být Evropská komise, která se snažila najít náhradu pro čtvrtý a sedmý direktiv.
Byl v tom však jeden háček. Různé členské státy měly různé představy nejen o tom, jak mají účetní standardy vypadat, ale komu mají sloužit. Tyto státy vyžadovaly, aby IFRS byl (alespoň opticky) srovnatelný s jejich vlastními národními standardy. A protože národní standardy zemí jako Německo a Francie (a potažmo Česká či Slovenská republika) vyžadovaly druhové výsledovky, IFRS je musel umožňovat.
Samozřejmě, hledání kompromisu v politické sféře není pouze standardní praxe, je to alfa a omega politického procesu. Protože tvůrci IFRS si byli tohoto vědomi, rozhodli se vyhovět a umožnit toto kompromisní řešení.
Samozřejmě, tímto kompromisem postavili účetní do situace, kde musí řešit neřešitelnou situaci: účtovat o něčem, co je zakázané.
Ale tato neřešitelná situace vzniká pouze pro ty účetní, kteří si neuvědomují, že podle IFRS sestavovat druhovou výsledovku není povinnost, nýbrž možnost.
Během období se účtuje pořízení zásob do nákladů a na konci období, to, co zbude na skladě, se promítne na výsledovku stejně, jako kdyby se jednalo o výnos (i když pod jiným označením).
IAS 2.34 však praví: WHEN INVENTORIES ARE SOLD, the carrying amount of those inventories shall be recognised as an expense in the period in which the related revenue is recognised. … (Nebo česky: KDYŽ SE ZÁSOBY PRODAJÍ, jejich účetní hodnota se uzná jako náklad, v tom období, v němž jsou uznány související výnosy. …).
Kdyby toto ustanovení nebylo dostatečně jasné, IAS 18.19 praví: Revenue and expenses that relate to the same transaction or other event ARE RECOGNISED SIMULTANEOUSLY; this process is commonly referred to as the matching of revenues and expenses (19. Výnosy a náklady, které se vztahují ke stejné transakci nebo k jiné stejné události, SE ZACHYCUJÍ SOUČASNĚ; tento proces se obvykle označuje jako přiřazování nákladů k výnosům).
Z těchto ustanovení jasně vyplývá, že jak změna stavu, tak aktivace jsou v rozporu s IFRS.
Zaprvé, změna stavu vyžaduje účtovat náklady před výnosy (čím se porušuje jak IAS 18, tak IAS 2). Zadruhé, výnosy se účtují, aniž by nastala transakce či jiná událost (fyzická inventura není „událost“ ve smyslu IAS 18), což porušuje IAS 18.
Pravda, žádný problém by nevznikal, kdyby IAS 1 umožňoval sestavit pouze účelovou výsledovku (kde se žádná změna stavu či aktivace neobjevuje). Ale IAS 1.99 umožňuje sestavovat jak účelovou, tak druhovou, a na té druhové se objevuje řádka „Changes in inventories of finished goods and work in progress“ (neboli změna stavu), a v příkladové výsledovce se dokonce objevuje „Work performed by the entity and capitalised“ (neboli aktivace).
Jak bych tedy postupoval, kdybych chtěl účtovat o změnu stavu podle odstavce 99?
To nevím, nejsem iluzionista (ani právník).
Já netuším, jak mám zároveň dodržet i porušit nějaké pravidlo.
Právníci to dokážou, protože jsou zvyklí, že různé paragrafy různých zákonů si často odporují, nebo se dokonce vzájemně vylučují (nebo na to, že někdo může být trestně stíhán za to, že uposlechl rozhodnutí soudu). Ale IFRS není zákon. IFRS je sada standardů tvořených neziskovou, nevládní organizací.
Pravda, jejich použití je (v některých zemích) povinné ze zákona. V některých zemích se dokonce ocitne jejich text ve sbírce zákonů. Tyto skutečnosti však nemění nic na tom, že IFRS se netvoří politickým procesem, a proto by podobné vnitřní nekonzistnost mít neměl.
Ne že mne, osobně, tento vnitřní rozpor trápí. Mne by v životě nenapadlo využít možnost podle odstavce 99 a snažit se sestavit výsledovku, která obsahuje změnu stavu, protože vím, že bych tím porušoval celou řadu dalších standardů (nejen IAS 2 a 18, ale také IAS 16, IAS 38, atd.).
Ale já, na rozdíl od mnoho lidí, já bych se také nesnažil konvertovat závěrku sestavení podle českých přepisů na „závěrku podle IFRS“ (jediný důvod proč se druhová výsledovka běžně sestavuje).
Proč?
Protože chápu, že česká účetní úprava nebyla sestavená podle srovnatelného koncepčního rámce jako IFRS (ve smyslu IAS 8.12), a proto, kdybych sestavil nějaký můstek a českou závěrku překlopil na IFRS, porušil bych tím nejen IAS 8.10-12, nejen IFRS 1.7 (pokud sestavuji svou první závěrku podle IFRS), ale také EU 1606/2002 (pokud se jedná o veřejně obchodovanou společnost).
Zároveň, kdyby se mi můj český právník snažil namluvit, že existuje nějaké opatření Ministerstva financí, kterého vyplívá že převod musím spravit, asi bych mu vysvětlit, že jako občan členského státu Evropské unie mám povinnost vedle národní právní úpravy respektovat i tu celoevropskou. Že EU 1606/2002, protože se jedná o nařízení, nikoli direktiv, se vztahuje jak na mne, tak na stát, jehož jsem občanem. Že toto nařízení mi ukládá povinnost aplikovat IFRS a že IFRS takový převod vylučuje. Proto, kdybych takový převod provedl, svoje počínání bych nemusel primárně vysvětlovat české justici, ale Evropskému soudnímu dvoru. Zároveň, pokud by mne český soud chtěl potrestat za porušení toho pokynu, jako evropský občan mám plné právo se odvolat k stejnému dvoru a stěžovat si, že zákon členského státu odporuje celoevropské právní normě.
Jinak, jiná zajímavá otázka je, proč vůbec existuje tento vnitřní rozpor IFRS?
Na zodpovězení této otázky je nutné se podívat na historický vývoj IFRS.
IFRS vzniknul (nebo spíše začal vznikat) v roce 1972. Od té doby do přibližně roku 2000, o tehdejších IAS téměř nikdo neslyšel, a systém aplikovalo kolem 200 firem (a ty primárně ze zábavy). IASC (a později IASCF / IASB) však měli ambice stát se tvůrcem celosvětového účetního systému, a proto potřebovali přesvědčit někoho důležitého, aby ten jejich systém zkusil. Ten někdo se ukázalo být Evropská komise, která se snažila najít náhradu pro čtvrtý a sedmý direktiv.
Byl v tom však jeden háček. Různé členské státy měly různé představy nejen o tom, jak mají účetní standardy vypadat, ale komu mají sloužit. Tyto státy vyžadovaly, aby IFRS byl (alespoň opticky) srovnatelný s jejich vlastními národními standardy. A protože národní standardy zemí jako Německo a Francie (a potažmo Česká či Slovenská republika) vyžadovaly druhové výsledovky, IFRS je musel umožňovat.
Samozřejmě, hledání kompromisu v politické sféře není pouze standardní praxe, je to alfa a omega politického procesu. Protože tvůrci IFRS si byli tohoto vědomi, rozhodli se vyhovět a umožnit toto kompromisní řešení.
Samozřejmě, tímto kompromisem postavili účetní do situace, kde musí řešit neřešitelnou situaci: účtovat o něčem, co je zakázané.
Ale tato neřešitelná situace vzniká pouze pro ty účetní, kteří si neuvědomují, že podle IFRS sestavovat druhovou výsledovku není povinnost, nýbrž možnost.