výnosy příštích období

Není zač.

Na Vaši otázku je velmi jednoduchá odpověď podle IFRS 1.10, který praví:

10 Except as described in paragraphs 13–34, an entity shall, in its opening IFRS balance sheet:

(a) recognise all assets and liabilities whose recognition is required by IFRSs;

(b) not recognise items as assets or liabilities if IFRSs do not permit such recognition;

(c) reclassify items that it recognised under previous GAAP as one type of asset, liability or component of equity, but are a different type of asset, liability or component of equity under IFRSs; and

(d) apply IFRSs in measuring all recognised assets and liabilities.

Při zavedení IFRS jednotka rozpozná, ocení a vykáže veškerý majetek / závazky tak, jak praví IFRS. Jak je rozpoznala, ocenila, nebo vykazovala podle svého starého GAAP (pokud tento neměl srovnatelné požadavky s IFRS), není v sebemenší míře předmětné.

Proto kdyby firma například před zavedením IFRS získala darem budovu, při sestavení první rozvahy podle IFRS ji zaúčtuje v reálné hodnotě. Na druhé straně (pokud neexistuje související závazek) hodnotu zahrne do kapitálu.

Podle odst. 11 se tyto položky mají zahrnout do nerozděleného zisku, nebo do „jiného komponentu kapitálu“, pokud by byl vhodnější. IFRS sice neuvádí jaké komponenty kapitálu má na mysli, ale podle mého (pokud firma darovaný majetek nemůže dál předat akcionářům) vhodnou kategorií by asi byl „darovaný kapitál“. Naopak, pokud majetek akcionářům předat může (nebo pokud ho může prodat a akcionářům předat peníze), je vhodné ho vykazovat jako součást nerozděleného zisku.

Nazdar Libore,

pokud firma dostane dar, řekneme 30.6.2003, s tím, že IFRS zavede od 1.1.2005, nemůže se jednat o zisk (podle IFRS), protože dar byl obdržen před tím, než se IFRS začal používat.

Kdyby firma v roce 2003 používala IFRS, dar by promítla na svou výsledovku jako gain. Ona však IFRS nepoužívala a proto nesestavuje výsledovku pro rok 2003, ale pro rok 2005 (nebo případně 2004).

Proto tento dar nikdy ziskem, alespoň ne podle IFRS, být nemůže.

Při zavedení IFRS se proto řeší pouze rozvaha, nikoli výsledovka.

Co se klasifikace majetku týče, ta je jasná.

Klasifikace kapitálu pak záleží na tom, zda firma může nebo nemůže s majetkem volně disponovat.

Pokud ano, (protože zisk, který nastal v roce 2003, by se podle IFRS promítnul do gain, pak do net income a nakonec by skončil v retained earnings), hodnota majetku bude navyšovat retained earnings.

Na druhé straně (co se u darů občas stává) by firma nemohla majetek opět likvidovat (k darům, třeba od státu, se občas přidávají podmínky, které omezují, jak firma může nakládat s darovaným majetkem), takže klasifikace jako retained earnings by byla zavádějící, a do kapitálu by se musela přidat jiná klasifikace.

Částečně.

Technicky to, co se dělo před zavedením IFRS, není (podle IFRS) předmětné.

Důvodem je, že při zavedení IFRS zavádíte IFRS, nepřebíráte jiný systém.

Jinak řečeno, je to jako byste vzal staré účetnictví firmy, hodil ho do koše, a začal byste znova s čistým papírem:

1. zjistil byste přesně, jaký majetek firma má (tak jak majetek definuje a chápe IFRS, nikoli nějaký jiný účetní systém, který není IFRS).

2. zjistil byste přesně, jaké závazky firma má (znovu tak, jak je definuje a chápe IFRS).

3. všechny položky, které jste identifikoval v kroku 1 a 2, byste ocenil tak, jak praví IFRS (ne nějaký jiný systém, který IFRS není).

4. zjistil byste rozdíl mezi majetkem a závazky, a to je celkový kapitál.

5. tento kapitál byste rozdělil do tříd a klasifikací tak, jak upravuje IFRS (ne tak, jak kapitál definoval nějaký jiný systém, který IFRS není).

6. nakonec byste porovnal počáteční závěrku takto sestavenou podle IFRS se závěrečnou, sestavenou podle starého systému, který IFRS není, a vysvětlil byste, v čem spočívají rozdíly.

Podle mého by se IFRS měl zavádět takto. Pokud to někdo dělá jiným způsobem, zakázané to není, ale zvolil méně než optimální postup.

Nazdar,

no jo no.

V reálnem světě lide často povazuji zcela správný postup za „zbytečně“ náročný.

Ale to ten správní postup však nedělá o nic méně správný.

Nebo jo?

To chápu a samozřejmě souhlasím, že někdy dělat to zcela správně je náročné.

Na druhé straně nevím, zda já mám právo o těchto věcech rozhodovat.

Nakonec, já jsem poradce, na kterého se lidé obrací, aby jim pomohl dodržovat požadavky IFRS. Jistě že se můžu vymlouvat na „cost / benefit“, nebo „místní podmínky“, či „nespolupracující klienty“, ale tak či tak já beru odpovědnost za své rady.

Jistě si nějací poradci řeknou: no dobře, přijdu, řeknu klientovi, co chce slyšet (nakonec mne platí) a stejně jsem krytý, protože on / ona (neboli vedení firmy) zodpovídá za konečnou podobu a obsah závěrky sestavené podle IFRS. Pokud bude problém z toho, že firma vydala něco, co opticky připomínalo IFRS (aniž by to skutečně IFRS bylo, tak to nebude můj problém.

Ale faktem je, že účetnictví (alespoň v pojetí IFRS) existuje jen a pouze proto, aby poskytovalo pravdivý a věrný obraz ekonomické skutečnosti, a proto jsou pouze dvě možnosti: účetnictví tento obraz poskytuje, nebo ho zkresluje.

Samozřejmě dá se tvrdit, že ho zkresluje, ale ne až tak moc.

Ale kdo má o těchto věcech rozhodovat? Já? Klient? Jeho auditor? Nebo nakonec ten investor, který na základě této informace rozhodoval o svých celoživotních úsporách, nebo soud, kam se obrátí, pokud o ně přijde?

Podle mého, my poradci, děláme velkou chybu, když přizpůsobujeme své rady „zdejším podmínkám“.

Podle mého my na takové rozhodnutí nemáme právo.

Naopak, my máme odpovědnost klientům poskytovat co nejlepší možnou radu, protože musíme klienta respektovat. Musíme respektovat, že nás najal, protože se v dané problematice vyznáme. Musíme zároveň respektovat, že přestože nás najal, má stále nárok na vlastní úsudek.

Proto je naše odpovědnost klientovi říct, jaké by to bylo, kdyby se postupovalo optimálním způsobem. Pokud na naši radu dá, je to jeho / její rozhodnutí. Pokud na ni nedá (protože se mu zdá být příliš náročná), znova je to jeho / její rozhodnutí.

Pokud však začneme přizpůsobovat naši radu „zdejším podmínkám“, klientovi začínáme odebírat jeho / její právo se rozhodnout sám.

Jistě, pokud bychom brali spoluodpovědnost za takové rozhodnutí, máme na to právo. Ale my takovou spoluodpovědnost nebereme. Pokud nastane problém, my jednoduše řekneme: „Každá firma sama odpovídá za svou vlastní závěrku, my jsme pouze vyjádřili náš osobní názor, kterým se vedení firmy řídit mohlo, ale nemuselo“. A samozřejmě máme pravdu. Pokud někdo ponese trest, nebudeme to my.

Ale jak dlouho asi budeme nadále tuto práci dál dělat, jednou jak se rozkřikne, že jsme nějakému klientovi poradili špatně?