Debata o stewardship: má smysl, aby se účetnictví zabývalo řízením podniku?

19.9.2007

Právě teď se v Londýně a Norwalku dokončují práce na první fázi nového společného koncepčního rámce IFRS a US GAAP.

Přestože širokou veřejnost podobné esoterické záležitosti obvykle nezajímají, dění kolem této novelizace dokonce upoutalo i široce čtený tisk (například, týdeník Ekonom ji věnoval 4 stránky).

A o co vlastně jde, že to vzbuzuje tak velkou pozornost?

Jedním slovem: stewardship.

Přestože tento výraz nemá přesný český ekvivalent[1], je kolem něj pěkně horko.

Samozřejmě, nikdo nepolemizuje o tom, zda vedení firmy má svou firmu vést dobře.  Debata se točí kolem toho, zda účetnictví (neboli finanční výkaznictví) má mít jako explicitní a samostatný cíl podávat informace o stewardship. 

Jak už to bývá, proti sobě stojí dva nesmiřitelné tábory. 

Na jedné straně, EFRAG, ASB a britská odborná veřejnost je toho názoru, že informace o stewardship je nezbytná součást finančních zpráv.  Na druhé straně je FASB, IASB a americká odborná veřejnost, kteří se sice nebrání tomu, aby společnosti tuto informaci publikovaly, ale jednoznačně nechtějí, aby účetní pravidla upravovala jak, a v jakém rozsahu.

Ale než se do debaty přidáme, trocha historie.

Od svého vzniku v roce 1492, po dlouhých čtyři a půl století, se účetnictví obešlo bez jakéhokoliv koncepčního rámce.  Dokonce se obešlo i bez formálního tvůrce[2]

Do třicátých let minulého století účetnictví nikdo „netvořil“.  Místo toho, účetní pravidla a postupy vznikaly samovolně, na základě zvyklostí, zkušeností a profesního úsudku každého účetního, který v oboru pracoval.  A tento způsob tvorby účetních pravidel by klidně mohl trvat dodnes, kdyby se situace bývala nezměnila. 

Někdy během devatenáctého století[3] se změnil způsob podnikání, a s ním i požadavky na účetní systém.  Během tohoto století se klasické podniky (kde vlastník a ředitel byla stejná osoba, nebo osoby) začaly měnit na korporace.  Podle tohoto modelu jedna skupina lidí (akcionáři) majetek podniku vlastnila, zatímco druhá skupina (profesionální manažeři) rozhodovala o tom, jak se s ním bude nakládat[4].

Bohužel, lidská povaha je lidská povaha, a tito manažeři, kteří měli nakládat s cizím majetkem ve prospěch jeho právoplatných majitelů, s ním často nakládali ve svůj prospěch, a pak tlačili na účetní, aby tento fakt před vlastníky zakryli, a pokud to zvyklosti, zkušenosti, a profesní úsudek neumožnily, aby je honem změnili.

Nakonec rok 1928 definitivně ukázal, že klasický způsob tvorby účetnictví už nefunguje, a proto v roce 1939 (bleskurychle na účetní poměry) vznikl první formální tvůrce účetních pravidel[5].

Tento tvůrce (i jeho přímý následník) to však měl těžké.  Byl sice pověřen tvorbou účetních pravidel, ale nikdo mu neřekl přesně, jak to má dělat.  Protože ctil tradici, rozhodl se, že to bude dělat tak, jak se to dělalo už více než 400 let: ad hoc.  A ze začátku se zdálo, že vše funguje.

Ke každé nové účetní otázce nebo problému se sice přistupovalo samostatně, ale postupovalo se svědomitě, takže začal vznikat nový, ucelený systém.  Postupem času se však ukázalo, že tento přístup má k optimu daleko. 

Protože chyběl řád (jeden ucelený koncept sloužící jako teoretický základ), tvůrce pravidel musel řešit každou situaci od začátku, od teorie nahoru.  Protože se personální obsazení tvůrců také měnilo, chyběla kontinuita.  Proto se, čas od času, stávalo, že nové pravidlo nebylo logicky konzistentní se stávajícími, že jejich požadavky si navzájem odporovaly, a že praxe se ukázala být jiná než záměr.

Přirozenou reakcí proto bylo vydávání interpretací, metodických pokynů, doprovázejících vyhlášek a dalších různých instrukcí, které měly nastolit řád.  Opak však byl pravdou.  Systém začal být tak komplikovaný a těžkopádný, že nikdo (od účetních po auditory, od regulátorů až po tvůrce pravidel) vlastně nevěděl, jak má postupovat.  Místo řádu nastal chaos.

Proto se v roce 1972 celý systém změnil.  Vznikl nový, samostatný a nezávislý tvůrce pravidel, a ten začal v roce 1974 pracovat na prvním koncepčním rámci.  Tato „účetní ústava“ (neboli sada pravidel pro tvůrce pravidel) byla dokončena v roce 1985.

A dnes, po pouze dvaceti letech, je už zastaralá.

Důvodem je, že během sedmdesátých a osmdesátých let, odborná veřejnost (nebo spíš její velká část) neměla jasno v tom, jaká je skutečná podstata světové ekonomiky, co funguje, a co naopak vede k bídě a zkáze.  Důkaz nakonec přišel v roce 1989, a poté, co tvůrci pár let studovali jeho implikace, byli v roce 2004 připraveni zahájit přípravu nového koncepčního rámce. 

Dnes se dokončuje jeho první fáze, která má stanovit cíle účetnictví, jeho další základní elementy a jeho cílovou skupinu.

A proto vznikla diskuse ohledně stewardship.

Asi by se zde měl používat výraz „debata“, ale ta obvykle spočívá v tom, že dva nebo více informovaných lidí si vyměňují názory proto, aby se dokázali dohodnout na jedné správné a logicky konzistentní odpovědi.  Diskuse kolem stewardship však připomíná výměnu názorů mezi stranou, která pochopila význam toho, co se v roce 1989 vlastně stalo, a stranou, která buď nechápe, nebo chápat nechce.

Každopádně, diskuse zuří, a aby se našlo řešení, je nejprve nutné najít správnou odpověď na dvě zásadní otázky:

Zaprvé: cíl podnikání je:

A. výroba výrobků a poskytování služeb?

B. vydělávání peněz?

Zadruhé: účetnictví firmy má:

A. sloužit široké veřejnosti (stakeholders[6])?

B. investorům (vlastníkům a věřitelům)?

Pokud správná odpověď na první otázku je B, není nutné, aby účetnictví podávalo podrobnou zprávu o tom, jak a kde firma vyrobila své výrobky, jaké použila technologie, jaké zvolila dodavatele, a celou řadu dalších podobných provozních záležitostí.  Investorům bohatě stačí znát, že jejich firma je zisková (nebo spíš ziskovější než konkurence).

Nakonec, žádná informace není zdarma.

Informace se musí sesbírat, zpracovat, zkontrolovat, a dát do srozumitelné podoby.  Toto všechno stojí peníze, které nemohou být zároveň investovány do průzkumu trhu, výzkumu a vývoje, nové technologie, nebo dokonce k vyplacení dividend.

A to jsou pouze finanční náklady.  Pokud firma zveřejní choulostivou provozní informaci, co by zabránilo tomu, aby se konkurence poučila?  Nakonec, investoři sice takovou výroční zprávu čas od času i přečtou, konkurence ji však pečlivě studuje.

A co to vlastně znamená: vést podnik dobře?

Znamená to být šetrný vůči životnímu prostředí i na úkor zisku?  Znamená to zaměstnávat místní odboráře místo cizinců na volné noze?   Znamená to investice do automatizace, přestože to připraví mnoho zaměstnanců o práci?  Znamená to výrobu co nejkvalitnějšího možného výrobku, i když zákazníci by raději kupovali šunty? 

Jsou toto otázky, na odpověď kterých má investor vůbec potřebnou kvalifikaci?

Co vlastně ví takový doktor nebo právník (který si koupil pár tisíc akcií) o tom, jak se má vést počítačová firma?  Nebo výrobce automobilů?  Nebo farmaceutická firma? Nebo banka?  A pokud o tom neví nic, co mu dává právo zasahovat do vedení této společnosti?  Nakonec, pokud se mu to dovolí, možná si sám sobě způsobí vážné poranění.  Nakonec, takový ředitel počítačové firmy se také nesnaží sám doma vyoperovat vlastní slepé střevo.

To vede k druhé otázce.  Samozřejmě, pokud firma má sloužit zájmu široké veřejnosti, je žádoucí, aby ji podávala podrobné informace o stewardship.  Ale pokud je cíl firem sloužit veřejnému zájmu, nebylo by nakonec jednodušší je rovnou znárodnit?  Pak by o tom, jak se mají chovat, rovnou mohla rozhodovat široká veřejnost, nebo nějaká nevládní organizace, nebo třeba centrální plánovací komise.  A protože by nebyli žádní vlastníci, nebylo by komu vyplácet dividendy, a nakonec by se ušetřilo.

Z toho samozřejmě vyplývá, že diskuse o stewardship vlastně vůbec není o stewardship. 

Diskuse je o tom, zda je efektivnější založit ekonomiku na bázi soukromého vlastnictví a kapitálového trhu, nebo zda je lepší ji organizovat na bázi komunálního vlastnictví a centrálně plánovaného hospodářství.

Samozřejmě, ti lidé, kteří by se rádi viděli v roli plánovače, mají v této otázce jasno.  Naštěstí, tito lidé nejsou členy IASB a FASB.

Členové IASB a FASB sice musí tyto lidi vyslyšet [7], ale nemusí se řídit jejich názory. 

Jediné, čím se řídit musí, je vlastní odbornost a svědomí.




[1] Zhruba znamená: zpráva o tom, jak vedení vede společnost.


[2] Zde se pod pojmem „účetnictví“ chápe systém (jako US GAAP nebo IFRS), který je zaměřený na podávání informací vlastníkům a věřitelům společnosti, nikoli systém (jako české nebo německé národní standardy), který je primárně zaměřený na informační požadavky státu.  Od svého vzniku měly tyto daňové / národní účetní systémy své tvůrce, což byl stát nebo státem pověřený orgán.


[3] První korporace asi byla (ačkoliv se o tom historici přou) Dutch East India Company, založená v roce 1623.  Tento a podobné subjekty se však nemohou považovat za „moderní“ korporace, protože byly založeny primárně proto, aby prosazovaly veřejný zájem, nikoli proto, aby chránily soukromé vlastnictví.  Moderní korporace proto vznikly (nebo spíš se vyvinuly, protože se jednalo o proces trvající několik desítek let) během devatenáctého století, nejprve v americkém státě New Jersey a pak ve státě Delaware (který dodnes slouží jako domicil pro většinu amerických korporací).



[4] Klasický korporátní model nejenže počítá s tím, že akcionáři se na vedení podniku aktivně nepodílí, dokonce jim toto zakazuje.  Činnost vedení proto mohou ovlivňovat pouze nepřímým způsobem, tím že zvolí sympatizující reprezentanty do správní rady.



[5] Committee on Accounting Procedure neboli CAP.



[6] Toto anglické slovo nemá přesný český ekvivalent (ani nemá přesnou anglickou definici), ale jedná se o širší skupinu, do které patří například stát, zaměstnanci, odbory, sousedé, místní komunita a případně široká veřejnost.



[7] Stejně jako musí vyslyšet názory všech, kteří se rozhodnou je zaslat během připomínkového řízení.










Google+


Activate flash to enable translator.
Copyright 1998 - 2016 | 05.Dec.2016 | Design: Frkal.com