Má zpráva dle IFRS využití pro management?

Duben 2011

Na jedné straně, členství v Evropské unii přináší řadu výhod. Například, téměř každý český občan ocení, že smí cestovat bez pasu či pracovat kdekoli. Podobně, téměř každý český podnikatel považuje za výhodné, že dokáže vyvážet své výrobky a služby bez cla, nebo že může zažádat o příspěvek ze strukturálních fondů.

Na druhé straně, pokaždé když nějaká bruselská iniciativa zasáhne do české legislativy, přinese nové povinnosti či změní zavedenou praxi, ozývají se hlasy brojící proti nepřiměřeným zásahům do státní suverenity či bezohlednosti euro-úředníků. A paradoxně, občas změny přinášející nejrozsáhlejší budoucí výhody, jsou právě ty, které vzbuzují nejtvrdší odpor.

Dobrým příkladem byl ES 1606/2002[1]. Na jedné straně, nařízení přivedlo evropské účetnictví do dvacátého prvního století a položilo základ pro ekonomiku přinejmenším tak dynamickou jako ta v USA. Na druhé straně, místo aby se chopili příležitosti a využili všechny jeho možnosti, čeští zákonodárci zvolili jen minimalistickou cestu, a drtivá většina českých manažerů se tváří, jakoby se jich to vůbec netýkalo.

Ale ES 1606/2002 nebyl koncem. Byl pouze velkým krokem k úplné rekonstrukci nejen evropského, ale zároveň i českého účetnictví. Do budoucnosti IFRS proto nebude ovlivňovat jen to mizivé procento českých firem obchodovaných na regulovaném trhu, ale všechny firmy, malé i velké.

Proto vzniká otázka: přináší IFRS manažerům,vedle nových povinností, také nějaké výhody?

Ale nejprve nějaké základy.

Účetnictví je, ve své podstatě, informačním systémem. Všechny jeho podoby, ať IFRS, české účetní standardy, US GAAP či národní předpisy zemí jako Francie či Německo mají za cíl poskytovat informace o ekonomické činnosti.

Kde se systémy podobají, je v tom, že informují o finanční pozici (stavu majetku, závazků, kapitálu) a změnách této pozice (výnosech, nákladech, ziscích a ztrátách). Kde se však liší, je v otázce uživatelů.

Obecně uživatelé finančních zpráv se mohou rozdělit takto:

1. investoři (vlastníci a věřitelé)

2. management (vedoucí pracovníci)

3. státní správa (daňový úřad, statistický úřad, regulátor, atd.)

Je také teoreticky možné zohlednit informační požadavky širší skupiny, do které se mohou zahrnout zaměstnanci (jejich odbory), komunita (kraj, obec či sousedy), či veřejnost obecně (včetně konkurence, protistrany soudních sporů či nevládní nátlakové organizace).

A právě v otázce uživatelů se IFRS a národní předpisy (většiny evropských zemí) významně rozchází. Zatímco IFRS existuje jen proto, aby sloužil jen investorům, národní standardy se snaží sloužit všem[2]. Alespoň to je ta teorie.

V praxi je v podstatě nemožné vytvořit jeden systém, který bude plně sloužit zájmům tak abstraktní a heterogenní skupiny jako jsou „stakeholders[3]”. Proto, přestože by měly (teoreticky) sloužit všem, ve skutečnosti národní standardy slouží jen jedné skupině. A protože stejná skupina je jak tvoří, tak dohlíží na jejich dodržování, nikoho nepřekvapuje, která to je.

Toto však znamená, že ani IFRS ani národní předpisy nemají za cíl sloužit manažerům, a proto ani zpráva podle IFRS ani závěrka podle ČÚS (ČNS[4]) nemá přímé využití pro management. V obou případech se maximálně jedná o odvozené výhody.

Nesporná taková výhoda národních předpisů je, že pokud je firma aplikuje (řádně a správně), její vedení má jistotu, že nebude potrestáno za porušování zákona. Zároveň (protože národní předpisy slouží jako základ od kterého se odvozuje daň) řádná aplikace těchto předpisů dává vedení jistotu, že jejich firma plně splnila tuto svou zákonem danou povinnost.

Samozřejmě, IFRS je také povinný ze zákona. Rozdíl je v tom, že závěrku podle ČÚS musí (podle zákona 563/1991 Sb. § 1 (2)) připravit každá právnická osoba a každý větší podnikatel, zatímco zprávu podle IFRS musí (podle zákona 563/1991 Sb., § 19a a § 23a) publikovat jen emitent cenných papírů přijatých k obchodování na regulovaném trhu[5]. Pokud firma přestane splňovat tuto podmínku, její povinnost aplikovat IFRS zaniká (přestože její povinnost aplikovat ČÚS trvá po celou dobu její existence).

Z toho však vyplývá, že ani IFRS ani ČNS nejsou užitečné přímo pro manažery.

Například, vedoucího pracovníka nemusí zajímat reálná hodnota stroje (pokud ho neplánuje prodat), stejně jako ho nemusí zajímat jeho daňová skupina (pokud se nesnaží o optimalizaci). Taková informace sice zajímá investora či daňový úřad, ale manažer by spíš potřeboval vědět, kolik stroj vynáší (jak se daří výrobku který vyrábí), kolik stojí (jak je náročná jeho obsluha, kolik stojí jeho údržba, kolik zmetků produkuje, atd.), jak dlouho vydrží (než se musí koupit nový), zda existuje nějaká alternativa (jiné stroje s větším výkonem či levnějším provozem), atd. Tato přímo užitečná informace se však nezachycuje ani ve zprávě podle IFRS, ani v závěrce podle ČÚS.

Naštěstí, absolutně nic nebrání žádné firmě, aby, vedle svého IFRS a ČNS okruhu, také implementovala manažerské účetnictví[6]. A protože k manažerskému účetnictví neexistují žádné standardy, pravidla či nařízení, takový systém si každá firma může navrhnout přesně tak, aby nekompromisně sloužil vedoucím pracovníkům při jejich rozhodování.

Výhodou IFRS proto není, že manažerům umožňuje dělat svou práci. Jeho výhodou je, že je klíčem ke kapitálovému trhu.

Pravda, z pohledu většiny českých podnikatelů toto není žádná výhra. Čeští podnikatelé (podobně jako většina německých či rakouských) jsou skeptičtí, pokud se jedná o vzdávání se i malé části svého podílu ve prospěch externích investorů.

Ale na kapitálovém trhu se nemusí prodávat jen akcie. Naopak, prodej dluhopisů (či směnek) je to, co mnoho firem na kapitálový trh přitahuje nejvíc.

Důvodem je, že (na rozdíl od bank) držitelé dluhopisů preferují, když se jim jistina nesplácí postupně. Proto srovnatelná úroková sazba může vést, u dluhopisů, k výrazně nižším výdajům než u půjček (a jakého manažera nepotěší lepší cash flow?).

Ale IFRS dokáže pomoci i firmě, která nemá zájem na trhu prodávat nic. Třeba, pokud firma předloží zprávu podle IFRS, banka se na ní začne dívat úplně jinými očima než kdyby předložila jen závěrku podle národních předpisů.

Samozřejmě, na tuto skutečnost zatím přišly především firmy oslovující banky mimo území České republiky. Tuzemské banky (přestože většina z nich jsou jen dcery zahraničních matek) zpravidla nejsou ochotny ocenit ten čas a námahu, které zpráva podle IFRS vyžaduje.

Zda je to dané tím, že jejich modely nejsou nastavené tak, aby IFRS dokázaly plně využít, nebo tím, že předpokládají, že většina českých firem sestavuje svou zprávu „podle IFRS“ převodem či můstkem z národních standardů, je pak otázkou.

Ale zda banka je či není schopná ocenit obsah zprávy podle IFRS, je vedlejší. Pouhý fakt, že firma disponuje takovou zprávou znamená, ze už překonala nejvyšší překážku ke vstupu na burzu. Proto někteří manažeři při jednaní s bankéřem rádi připomínají, že zpráva podle IFRS jim dává další možnosti, a že by proto bylo vhodné, kdyby se s nimi jednalo jinak, než kdyby jejich firma byla 100% odkázaná na služby bank.

Pak, samotný fakt, že firma může předložit zprávu podle IFRS, už o něčem svědčí. Například, na území USA či UK (kde se standardy podobné IFRS aplikují už téměř sto let) je standardní praxí vyžadovat zprávu (podepsanou auditorem známé kvality) od každé firmy před tím, než se jí vystaví faktura (obzvláště u nového zákazníka). Podobně, pokud se uvažuje o splátkovém prodeji či leasingu, posouzení dlouhodobé platební schopnosti zákazníka je klíčový úkol, který zpráva podle IFRS výrazně zjednoduší.

IFRS proto nejen dokáže sloužit těm, kdo o financování usilují, ale také leasingovým společnostem, či jakékoliv firmě, která by chtěla zvýšit odbyt tím, že zákazníkům nabídne lákavé, dlouhodobé platební podmínky.

Ale zprávu podle IFRS asi nejvíc ocení podnikatel, který si přeje svou soukromou firmu prodat.

Z nějakého důvodu, zpráva podle IFRS dokáže oslovit potenciální zájemce po celém světě (ne pouze ty, kteří hovoří česky). Podobně, někteří zájemci ocení, že dostanou zprávu, sestavenou podle mezinárodně uznávaných norem, místo podle národních předpisů, které neznají (a znát nechtějí).

Fakt, že zpráva sestavená podle IFRS často vrhá mnohem lichotivější světlo na firmu než zpráva podle ČNS, je pak třešní na dortu.

Suma sumárum, pokud za svou firmu dostane o 150%, 200%, 300% i víc, podnikatel vůbec nelituje, že musel investovat do zprávy podle IFRS.

Ale IFRS nemusí vyhovovat jen vlastníkům usilující o prodej své firmy.

Přestože se nejedná o manažerské účetnictví, některým výkonným pracovníkům vyhovuje, že IFRS poskytují tak přesné informace o skutečné výši zisku, hodnotě či životnosti majetku, a mnoha dalších finančních aspektech firmy, že umožňují sestavení výrazně reálnějších rozpočtů (obzvláště dlouhodobých), provedení kvalitních akvizičních analýz, či zpracování spolehlivých investičních plánů.

Některým finančním ředitelům vyhovuje, že místo, aby jejich zaměstnanci ztráceli čas tím, že shání doklady a opatřují pro ně náležitosti, IFRS jim dovoluje aplikovat vlastní úsudek o tom, jak podložit zápisy (i v případě, že žádný „účetní doklad“ neexistuje).

Některým hlavním účetním vyhovuje, že místo, aby museli aplikovat nepružná a direktivní pravidla předepisující postupy (od čísel účtů až po jednotlivé řádky finančních výkazů), IFRS jim dovoluje navrhnout a sestavit vlastní strukturu tak, aby plně vyhovovala specifickým požadavkům jejich firmy.

Některým účetním vyhovuje, že místo, aby nutili, rozptylovali, zdržovali a obtěžovali ostatní pracovníky tím, že po nich požadují právní formality, podle IFRS se každý případ zachycuje tak, aby se zobrazila jeho skutečná ekonomická povaha, nikoli pouze právní forma.

A téměř všem vyhovuje, že podle IFRS se žádní účetní nemusí (ani nemohou) chovat, jako by byli prodlouženou rukou daňového úřadu, usilující o maximalizaci odvodů tak, že odmítají zaúčtovat i zcela legitimní obchodní náklady.

Tento jiný charakter IFRS také vede k poslední výhodě.

Protože národní účetní předpisy a daňové zákony jsou propojené, daňový úřad má zájem ověřovat jejich řádnou aplikaci. Naopak, protože IFRS nemají sebemenší vliv na odvod daně (zákon tento vliv přímo zakazuje), pro daňového úředníka jakoby neexistovaly. Proto se žádný manažer nemusí obávat toho, že úřad bude šetřit to, jak jeho firma „účtovala[7]“ podle IFRS[8].

A co manažerům na IFRS nevyhovuje?

Téměř nikomu nevyhovuje, že pokud jejich firma „účtuje podle IFRS“, české daně se stále zjišťují na základě českých předpisů (a to vždy bez vlivu IFRS). Ne že by si nějaký manažer přál aplikovat IFRS pro daňové účely, ale co jim přijde zbytečné, je že (aby vyhověli zákonu 563/1991) musí „účtovat“ podle IFRS, a pak (aby vyhověli zákonu 586/1992 či pokynu D – 295) musí účtovat znova, tentokrát podle českých předpisů.

Protože žádný manažer nechce platit za účetní oddělení, které bude každý příklad účtovat dvakrát, většina se přiklání k převodu[9].

Možná že skutečně existuje nějaký můstek, který dokáže IFRS přeměnit na ČNS. Ale protože IFRS a české předpisy jsou neslučitelné na nejzákladnější úrovni, vzniká problém, pokud se to musí dokázat.

Pokud dojde k nejhoršímu (daňové řízení), odpovědné osoby budou muset dokázat, že neporušily zákon[10]. Na svou obhajobu budou moci pozvat toho experta, který můstek sestavil a který jistě bude tvrdit, že je spolehlivý a/nebo že nezpůsobuje žádné významné rozdíly. Není však vyloučeno, že úředník vyslechne i jiného experta, který naopak bude tvrdit, že IFRS a národní předpisy jsou neslučitelné na nejzákladnější úrovni, a proto žádný můstek nikdy nemůže být spolehlivý.

Ale úředník nemusí věřit ani jednomu. Nakonec, tvrzení je tvrzení, důkaz je důkaz.

Jak tedy dokázat, že můstek funguje (nebo že fungoval, třeba každý rok za poslední čtyři roky)?

Ono se to dá dokázat jen tím, že se každý případ (původně účtovaný podle jednoho systému) zaúčtuje znova podle toho druhého. Pokud je výsledek stejný, můstek fungoval. Pokud je jiný, můstek nefungoval.

Tato skutečnost je ale evidentní (nebo by evidentní být měla).

Méně evidentní je, proč toto překáží některým vedoucím pracovníkům v tom, aby IFRS zavedli.

Samozřejmě, nikdo nechce každý případ účtovat dvakrát: jednou podle české osnovy a českých postupů účtování, a podruhé podle IFRS osnovy a IFRS postupů účtování.

Naštěstí, jen jediná skupina je názoru, že toto bude nutné: klasičtí čeští účetní.

Tito lidi si dokážou představit systém, který definuje účty a upravuje postupy účtování. Co si však představit nedokážou, je systém, který místo dokladů sleduje data a místo účtování pomocí účtů k datovým položkám přiřazuje jejich atributy.

To však neznamená, že neexistuje takový informační systém, nebo že se nedá sestavit. Systém, který dokáže sledovat jak data, tak atributy dat nutné k sestavení závěrky podle ČNS, zprávy podle IFRS reportu podle manažerského účetnictví či dokumentu podle XBRL, atd., je možné implementovat. A v žádném případě se nebude jednat o systém, který bude vyžadovat cokoliv „zaúčtovat“ dvakrát.

Samozřejmě, implementace takového systému může být poněkud náročnější než instalace klasického českého účetního software (který z krabice předpokládá, že existuje rigidně definovaná účtová osnova a postupy účtování, které jsou všude stejné, protože je nařizuje zákon).

Výhodou takového systému však je, že jednou jak se řádně zavede a nastaví, celou řadu operací dokáže zcela plně zautomatizovat (čímž ušetří lidské zdroje), a velkou část zbývajících filtrovat tak, že systém mohou obsluhovat i lidé, kteří nejsou experti na IFRS, ČUS, XBRL, či jakýkoliv jiný konkrétní systém. Jediné co k zavedení takového systému chybí? Vůle ze strany vedení to provést.



[1] Nařízení 1606/2002 implementovalo Mezinárodní standardy finančního výkaznictví (International Financial Reporting Standards) neboli IFRS (dříve známé jako International Accounting Standards, neboli IAS).

[2] V Evropě musí být národní legislativy členských států konzistentní se směrnicemi EU. Hned první vyžaduje, aby všechny ekonomické subjekty publikovaly finanční zprávy. Druhá tento požadavek odůvodňuje tím, že tvrdí, že jejím cílem je chránit vlastníky a věřitele. Jako u všeho, co pochází z bruselských politických dílen, při interpretaci textu směrnic je nutné oddělit rétoriku od skutečného záměru. Pokud by skutečný cíl byl ochrana zájmů investorů, proč by každá evropská firma (včetně soukromých firem bez věřitelů) musela publikovat své finanční informace na veřejně dostupných serverech? Podobně, pokud se zváží charakter informací (a způsob jejich zpracování), které se podle čtvrté směrnice musí publikovat, vyvstává zcela jasně, že zájmy vlastníků a věřitelů jsou ta poslední, která se (v rámci politických jednání o podobě účetních zákonů) berou do úvahy.

[3] Pokud je nutné v angličtině označit všechny úřady, osoby, organizace, skupiny, sdružení, celky, komory, občanské iniciativy, atd., které mají zájem získat informace o tom, jak nějaká firma hospodaří, používá se výraz „stakeholder”. Výraz pochází z dob osidlování amerického západu, kde jakákoliv osoba mohla vztyčit tyč („stake“), čímž označila, že jako první zabrala pozemek, který zatím neměl vlastníka. Celý výraz je „to stake a claim“, s tím, že ta osoba je „stakeholder“. Protože dnes se osobám, které zaberou pozemky bez zaplacení, říká squatteři, výraz „stakeholder” označuje osobu (či jiný subjekt), která má (nebo tvrdí že má) nárok na informaci, nárok ovlivňovat chování, či nárok vyžadovat platbu od (především soukromých) firem, aniž by k tomuto nároku přišla tak, že (jako vlastníci či věřitelé firmy) do firmy vložila vlastní kapitál. Protože v českém jazyce neexistuje žádný výraz s tímto přesným významem, používá se zde anglický originál.

[4] V tomto článku se používá ČNS (České národní standardy) jako zkratka, která označuje celkovou účetní úpravu České republiky (zákon, vyhlášku, a samotné účetní standardy). Zároveň, protože daňový zákon se odvolává na zákon o účetnictví (čímž oba v praxi propojuje), v kontextu tohoto článku výraz ČNS se chápe tak, že zohledňuje požadavky i této legislativy.

[5] A podle ES 1606/2002 jen na úrovni konsolidovaného celku.

[6] Pokud si vedení nepřeje investovat do drahého ERP (jako SAP, Oracle či Microsoft), existují i levnější varianty (například Adempiere, OpenERP či OpenBravo). Nebo si vlastní systém (řešení, které je relativně běžné například v USA) mohou navrhnout a naprogramovat sami.

[7] Protože IFRS není ani „účetní systém“ (systém upravující účetní postupy), účtovat podle IFRS není vlastně vůbec možné. Jak sám název napovídá, Mezinárodní standardy finančního výkaznictví jsou zaměřeny na výstupy. O postupy se nezajímají. Proto, i kdyby se kontrola snažila ověřit správné „účtování“ podle IFRS, nemohla by mít žádné výhrady, protože sám IFRS žádné konkrétní „účtování“ nepředepisuje.

[8] Protože soukromé auditorské společnosti nemají právo firmu peněžně trestat, žádná firma se pokuty za nesprávné „účtování podle IFRS“ obávat nemusí.

[9] Zákon 586/1992 praví, že daňový poplatník, který „sestavuje účetní závěrku podle Mezinárodních účetních standardů, pro účely tohoto zákona použije k zjištění výsledku hospodaření zvláštní právní předpis“ (čímž se myslí vyhláška č. 500/2002 Sb. k podvojnému účetnictví). Mnoho manažerů proto považuje za optimální ponechat tvorbu takového „můstku“ v rukou toho poradce, který pro firmu zároveň připraví daňové přiznání.

Výhoda tohoto řešení je, že odpovědnost za případné nedostatky (pravděpodobně) ponese poradce (nebo jeho pojišťovna), nikoli vedení firmy. Nevýhodou je, že (protože podrobná znalosti IFRS není zatím v této profesní komunitě příliš rozšířená) takový poradce se těžko hledá, a (protože škody mohou být značné) jeho služby nebudou levné. Druhotná nevýhoda je, že daňové ředitelství chystá novou skupinu, která bude mít za úkol zkoumat závěrky firem, které takovýto postup aplikují a zatím není jisté, jak častá a důkladná tato šetření budou.

[10] Naštěstí, pokud by došlo až k trestnímu řízení, situace je opačná, a orgán činný v trestním řízení musí prokázat vinu.

Tento článek je aktualizovaná a upravená verze článku který byl publikován před rokem.











Google+


Activate flash to enable translator.
Copyright 1998 - 2016 | 27.Jun.2016 | Design: Frkal.com