IFRS 10: zásady vítězí
Nová pravidla pro konsolidace
Robert Mládek
Září 2011


Na konferencích, v tisku a dokonce i v odborné literatuře se běžně tvrdí, že IFRS[1] jsou „založeny na zásadách“. Co se tím myslí, je, že, na rozdíl od národních standardů většiny zemí[2], IFRS nejsou upraveny zákonem, a proto, opět na rozdíl od většiny národních systémů, nejsou právně formalistický. Toto tvrzení není, bohužel, úplně přesné[3].

Přesnější by bylo: IFRS je především založený na zásadách, a práce na odstranění všech jeho formalistických aspektů stále pokračuje. V tomto směru je IFRS 10 průlomový.

Ne, že by samotná změna byla zvlášť rozsáhlá. Přestože se text standardu táhne dlouhých téměř 70 stránek, podstata změny je, že byla zrušena jedna věta[4]. Ale byla to důležitá věta[5]. Její zrušení znamená, že IFRS 10 se smí, zcela bez nadsázky, označit za nejdůležitější standard, který kdy vyšel[6].

Proč ta hyperbola?

Většina požadavků IFRS vedení firem příliš nezajímá. Pravda, občas je dráždí, pokud jim nějaký paragraf zakáže do výrobních nákladů zahrnovat dopravu či zmetky, nebo jim přikáže zjistit skutečnou životnost majetku či hodnotu z jeho užívání. Občas je také rozčiluje, že musí opce na akcie vykazovat v nákladech nebo na výsledovku promítnout nějaký impairment. Co je však dokáže rozpálit doběla je, pokud jim nějaké pravidlo znemožní psát šikovné dohody[7] (využívající všech nejmodernějších právních kliček), aby dosáhli něčeho, na čem jim záleží.

A na čem jim záleží nejvíc?

Pokud se zváží příčiny všech finančních krizí, nakonec se zjistí, že za ně může finanční páka[8].

Když ekonomika roste, firmy, lidé a vlády si půjčují a investují do nových, perspektivních projektů. Postupně jsou nejlepší projekty zrealizovány a začne se utrácet za méně perspektivní. Nakonec jeden takový nevyjde, dlužník nezaplatí, věřitel se dostane do potíží a začne známý kaskádový efekt. Krize pak skončí poté, co se banky (alespoň ty, které krizi přežily) smíří s tím, že své peníze už neuvidí, odepíšou nedobytné pohledávky a začnou opět půjčovat.

Samozřejmě vedoucí pracovníci významných společností by měli být schopní si spočítat, zda jejich firma unese ještě jeden úvěr, nebo zda nastal čas říct dost. A naštěstí většina to dokáže. Bohužel, vždy se najde takový, který (jako alkoholik, který nepozná, že už měl příliš) sáhne po té poslední půjčce, která se ukáže být (alespoň pro jeho firmu[9]) fatální.

Existuje však kontrolní mechanizmus, který (jako dobrý barman) „ožralovi“ dokáže vyrvat flašku a sebrat klíčky[10]. Říká se mu bankéř. Většině bankéřů záleží na tom, aby dlužníci zaplatili. Proto, než aby půjčili firmě tolik, že to ohrozí její existenci, raději řeknou dost[11].

Co se ale stane když sám barman začne chlastat[12]? Nastane (konečně) čas tomu zabránit[13].

IFRS 10 (11 a 12) v praxi

Přestože je zdaleka nejdůležitější, IFRS 10 je jen jeden z pěti standardů[14], které konsolidaci a navazující problematiku upravují. Naštěstí, co se účetní praxe týče, změny by měly být minimální.

Důvodem je, že samotné účetní postupy: konsolidace, „poměrná konsolidace[15]“ a ekvivalenční metoda zůstávají. Jediné, co je nové, jsou kritéria, podle kterých se vybírá vhodný postup a entita na který se aplikuje[16].

Nicméně, protože se jedná o pět (nebo dokonce šest[17]) mezi sebou provázaných standardů, výběr správného není, na první pohled, jednoduchý. Proto ho následující tabulka prezentuje krok po kroku.

První krok: potenciální matka posoudí vztah s potenciální dcerou (entitou[18] či investicí)

  Krok 1.A: potenciální matka má moc nad potenciální dcerou[19] (IFRS 10.7.a)

Ano

Krok 1.A.i

Ne

Krok 3

  Krok 1.A.i: potenciální matka je (IFRS 10.18)

Mandant[20]

Krok 1.B

Vykonavatel

Stop: žádná konsolidace[21]

  Krok 1.B: potenciální matka je vystavená proměnlivé návratnosti[22] (IFRS 10.7.b)

Ano

Krok 1.C

Ne

Krok 3

  Krok 1.C: potenciální matka má schopnost využít svou moc k ovlivnění návratnosti (IFRS 10.7.c)

Ano

Kontrola potvrzená: krok 2

Ne

Krok 3

 
Druhý krok: matka posoudí, zda třetí strana také má moc

Třetí strana (entita, která není ani matka ani dcera) má moc[23] (IFRS 11.4)

Ano

Krok 3

Ne

Stop: konsolidace[24]

 
Třetí krok: posuzování společného zájmu (joint interest)

Společná kontrola

(IFRS 11.7)

Ano

Dohoda o společném podnikání (joint arrangement): krok 4

Ne

Významný vliv[25]

(IFRS 11.25)

Ano

Stop: ekvivalenční metoda[26]

Ne

Krok 7

 
Čtvrtý krok: posuzování struktury dohody o společném podnikání

Separátní vehikl (IFRS 11.B16)

Ano

Práva a povinnosti[27] (IFRS 11.15)

Společná operace (joint operation): krok 5

Jen čistý majetek[28] (IFRS 11.16)

Společný obchod (joint venture): krok 6

Ne

Společná operace: Krok 5

 
Pátý krok: výběr postupu pro společnou operaci (joint operation)

Společná kontrola

Ano

Stop: „poměrná konsolidace[29]

Ne

Práva a povinnosti (IFRS 11.23)

Ano

Stop: „poměrná konsolidace“

Ne

Krok 7

 
Šestý krok: výběr účetního postupu pro společný obchod (joint venture)

Společná kontrola

Ano

Stop: ekvivalenční metoda

Ne

Významný vliv (IFRS 11.25)

Ano

Stop: ekvivalenční metoda

Ne

Krok 7

 
Sedmý krok: posuzování struktury entity

Strukturovaná entita[30] (IFRS 12.6.d.ii)

Ano

Stop: reálná hodnota[31] + příloha[32]

Ne

Stop: reálná hodnota[33]

 
Dodatečný krok: separátní (samostatná) finanční zpráva[34]

Matka se rozhodla sestavit separátní zprávu

Ano

Aplikovat IAS 27

Ne

Neaplikovat IAS 27

Další podrobnosti

Jak bylo řečeno v úvodu, podstatou IFRS 10 bylo nahrazení starého (právně formalistického) kritéria pro posuzování kontroly novým, které vychází ze zásad.

Proto, zatímco starý IAS 27.13 pravil „předpokládá se, že kontrola existuje, pokud mateřský podnik vlastní přímo nebo prostřednictvím dceřiných společností více než polovinu hlasovacích práv[35] ...“ IFRS 10.5 říká: „bez ohledu na povahu svého vztahu s entitou (investicí), investor určí, zda je mateřskou společnost, tím že posoudí, zda investici kontroluje.“

Na první pohled by mělo být zřejmé, že zatímco se starý standard odvolával na legislativní úpravu, nový je vůči zákonům zcela nezávislý. Proto, přestože se nejedná o hlavní cíl[36], nejvýznamnější dopad nové úpravy je, že bude aplikovaná všude stejně, a to bez ohledu na to, kde na světě to bude[37].

Při posuzování kontroly se už nepočítají akcie, hlasy či jiné právně definované projevy vlastnického práva, které mohou být v různých zemích odlišné. Jediné, co se posuzuje je, zda jeden subjekt má moc nad druhým (a to buď aktuální nebo potenciální[38]).

A co se myslí pod pojmem „moc“? Podle IFRS 10.10 moc je: schopnost řídit relevantní činnosti.

A co se myslí pod pojmem „schopnost řídit relevantní činnosti“? Schopnost řídit relevantní činnosti vyplývá z „věcných práv“ (substantive rights) jednoho subjektu (matky) rozhodovat o tom, jak se jiný subjekt (dcera) bude chovat.

Nakonec, IFRS 10.11 upozorňuje, že posuzování věcných práv může být jednoduché[39], ale také složité[40].

IFRS 10 tato složitost však vůbec nevadí. Naopak, jeho příloha[41] se přímo těší na to, jak si právníci či poradci vylámou zuby na standardu, který ignoruje právní či smluvní[42] formality a svou pozornost soustřeďuje jen na skutečnou ekonomickou povahu věci[43].

Samozřejmě, vyčerpávající diskuse o standardu, který má téměř 70 stran, je nad rámec jednoho článku. V kostce je však možné říct, že pokud entita A (bez ohledu na výši svého formálního podílu) dokáže rozhodovat (IFRS 10.7.a) o tom, komu a za kolik entita B bude prodávat své výrobky, zboží či služby, a/nebo jaké finanční nástroje bude pořizovat a jak s nimi bude zacházet, a/nebo jaký investiční majetek bude pořizovat a jak dlouho a k čemu ho bude používat, a/nebo jaký výzkum, vývoj, marketing či reklamu bude provádět, a/nebo od koho si bude půjčovat, a/nebo jak jinak se bude financovat, a/nebo jaké obchodní plány či rozpočty bude sestavovat, a/nebo jaké vedoucí pracovníky bude zaměstnávat a kolik jim bude platit, entita A má moc nad entitou B.

Pokud zároveň má podíl na zisku (IFRS 10.7.b) a pokud svou moc může (třeba i někdy v daleké budoucnosti) využít, aby tento podíl ovlivnila (IFRS 10.7.c), entita A kontroluje entitu B a bude ji konsolidovat.

Jediná výjimka, která může nastat je, pokud moc nebude mít sama. Pokud moc má také entita C, od IFRS 10 se přejde na IFRS 11. Ale to už je téma pro jiný článek.





[1] International Financial Reporting Standards (Mezinárodní standardy finančního výkaznictví).

[2] V kontextu Evropské unie se myslí systém, který byl vytvořen, aby byl konzistentní se směrnicemi EU (především čtvrtou, ale také první a druhou) a je (Spojené království je nejvýznamnější výjimka) upravován zákonem. Vedle toho, že formálně upravuje účetní postupy, také (jeho hlavní rozdíl mezi IFRS) vychází z právní formy smluv a dohod, místo z jejich ekonomické povahy.

[3] Ono se také běžně tvrdí, že IFRS jsou „založeny na zásadách“, zatímco US GAAP jsou „založeny na pravidlech“. Toto tvrzení je podobně nepřesné. Jak IFRS tak US GAAP jsou především založené na zásadách, a oba mají určité právně formalistické aspekty. U obou je to dané jak historickým vývojem, tak snahou vyjít vstříc subjektům, které o aplikovatelnosti standardů v daných lokalitách rozhodují. Na US GAAP má proto významný vliv americká Komise pro cenné papíry, která (jako každá vládní či vládou zřízená organizace) preferuje formální (a občas svévolná) pravidla. Naštěstí, přestože na IFRS má významný vliv Evropská unie (která před ratifikací každého standardu klade své podmínky), IFRS se neaplikuje jen na území EU, a proto tento vliv není zdaleka tak invazivní.

[4] Na rozdíl od svého předchůdce (IAS 3.6), který posuzování tzv. hlasovacích práv vyžadoval jen implicitně, první věta IAS 27.13 explicitně stanovila, že toto bude primární kritérium pro určení kontroly. Samozřejmě, v druhé větě se také hovořilo o jiných náznacích kontroly, které se (alespoň v bodech b. a c.) neopíraly o zákon. Ale právě, protože se tato druhá věta v praxi běžně ignorovala (nebo obcházela), IASB situaci vyřešil tak, že první úplně zrušil, druhou zbavil svých zbylých vazeb na zákon, a na základě toho co zbylo, postavil IFRS 10.

[5] Protože hlasovací práva vyplývají z legislativních úprav (ve většině zemí je to právě zákon, který upravuje věci jako „právnická osoba“, „majitelský podíl“, „hlasy při volbě řídících orgánů“, atd.), tato jedna věta nejen podřídila IFRS této úpravě, ale (což je mnohem důležitější) otevřela dveře těm, kteří umí využívat právní kličky k sestavení účelových dohod, které sice dodržují všechny předepsané formality, ale jejichž konečný dopad je takový, že ekonomickou povahu zkreslí.

[6] Samozřejmě, byly (a budou) jiné důležité, kontroverzní standardy (třeba IFRS 2, IFRS 8, IFRS 9 či chystané standardy pro leasing či uznávání výnosů). Ale pokud se zváží oblast (konsolidace), na kterou se IFRS 10 vztahuje, a význam této oblasti nejen pro účetní praxi, ale pro ekonomiku jako celek, IFRS 10 je obr mezi pidižlíky.

[7] Zde je důležité upozornit, že většina vedoucích pracovníků většiny firem tráví svůj čas tím, že se snaží vymýšlet jak obcházet účetní pravidla. Existuje však menšina (odhadem 10% až 20%), která, místo aby uzavírala transakce, psala dohody, či jednala tak, jak dává ekonomický smysl, tráví svůj čas tím, že se snaží stopy po svém nekorektním, nezodpovědném nebo jednoduše hloupém jednání zahladit. A právě tato menšina ovlivňuje vývoj IFRS nejvíc. Jinak řečeno, kdyby se žádný manažer nikdy nesnažil explicitně nebo implicitně lhát investorům, text IFRS by, místo přibližně 10 000 stránek, mohl mít třeba jen 50 nebo 100, nebylo by nutné rok co rok psát nový.

[8] Akademické debaty o tom, zda za krizi, která se táhne už od roku 2008, může příliš agresivní centrální banka (která na každou předchozí reagovala tak, že úrokové sazby snížila ještě trochu víc), americké vlády (které si přály, aby každý Američan měl vlastní nemovitost), Fannie Mae a Freddie Mac (nominálně soukromé firmy plnící politické zadání), ratingové agentury (rozdávající AAA jako na běžícím páse), pojišťovny jako AIG (které vystavovaly nekryté swapy úvěrového rizika), naivní investoři (kteří skutečně věřili, že nemajetní lidé dokážou splácet hypotéky), banky (které svou skutečnou odpovědnost schovávaly mimo rozvahu), bankovní systém (který bankám umožňuje půjčovat pětkrát i víc peněz, než mají v trezoru), nebo kombinace všeho, jistě budou ještě pár let trvat. O čem se však pochybovat nedá, je, že kdyby si lidé a státy na svou životní úroveň museli vydělat, místo aby si na ní mohli půjčovat, žádná krize by se konat nemusela.

[9] Co se také občas stává (obzvláště pokud se jedná o velkou akciovou společnost), je, že si manažer spočítá, že pokud jeho firma zkrachuje, jeho se to vlastně příliš týkat nebude. Nakonec (pokud má dobrou pracovní smlouvu) je pouze správcem cizího majetku, a proto jediný, kdo něco ztratí, bude jeho vlastník (neboli akcionáři). Proč tedy nehodit kostky? Nakonec, není vyloučeno, že padne šestka, projekt vyjde a manažer bude hrdina (a zaslouží si hrdinskou odměnu). Pokud projekt nevyjde, asi bude následovat padák, ale na rozdíl od těch pro řadové pracovníky, padáky pro vedení bývají zlaté.

[10] Po minulé krizi byla pravidla upravena tak, aby podobným machinacím zabránila. Ale úprava spočívala pouze v tom, že se k právně formalistickým pravidlům přidaly další právně formalistické požadavky, a proto není divu, že i tato nová, lepší pravidla se nakonec ukázala být děravá jako cedník.

[11] Někteří manažeři (obzvláště ti nejvyšší) slovo „ne“ však slyší neradi. Ale protože výslovně lhát bankéřům, bývá (ve většině zemí) trestné, jednoduše zatajit stávající závazky není optimální řešení. Co třeba založit nominálně nezávislou dceru, závazky na ní převést a tvářit se, jako by nebyly? To by asi šlo.

[12] Na rozdíl od minulé krize kdy titulní stránky plnily firmy jako Enron či Worldcom, tentokrát to byly Lehman Brothers, Řecko či Fannie Mae. Důvodem asi bude, že na rozdíl od bankéřů, politiků či polostátních organizací, vedení firem se poučilo a místo, aby se dál věnovalo vymýšlení komplexních finančních nástrojů, či půjčováním si na nadstandardní životní styl, dělalo to, za co se mu platí: Vyvíjelo nové výrobky a služby (jako chytré telefony či internetové napojení třeba i v lese).

[13] Zarážející také je, že přestože to byly právě americké firmy a instituce, které stály u zrodu jak poslední, tak předposlední krize, byla to jen IASB, která měla odvahu změnu prosadit. Zda je to tím, že se FASB (tvůrce US GAAP) bojí reakce bank (které, přestože je krize oslabila, stále mají politický vliv), nebo zda pouze chce vidět, jak nová pravidla budou fungovat v praxi (podobně jak to udělala IASC/B u IAS 36 či IFRS 13), není zatím úplně jasné. Co jasné je, že US GAAP svá právně formalistická pravidla „zatím“ měnit nebude.

[14] Součástí změn jsou také nové IFRS 11 a IFRS 12 a nově upravené IAS 27 a 28. Vedle nových postupů, se také zrušil starý IAS 31, 12 a SIC a 13, takže změn je vlastně osm.

[15] Standardy sice upozorňují, že nová metoda tzv. „podílu na majetku, závazcích, výnosech a nákladech“ [the recognition of (or recognition of shares of) assets, liabilities, revenues and expenses] není stejná jako stará metoda poměrné konsolidace. Druhým dechem však dodává, že podstata rozdílu je, že místo, aby se jako při staré poměrné konsolidaci vycházelo z vlastnického podílu, nová metoda vychází z ekonomického podílu. Proto, přestože se může jednat o jiné procento, samotný postup se nemění. To je také důvod, proč (do té doby než se nevymyslí libozvučnější název) se zde stále používá starý název (i když v uvozovkách).

[16] Podle starého IAS 31 se společné obchody dělily na společné operace (joint operation), společný majetek (joint assets) a společné entity (joint entities). Nově jsou jen společné operace (joint operation) a společné obchody (joint venture). S tím, že metoda „poměrné konsolidace“ se aplikuje pouze v první situaci. Zároveň důležité je, že se tato metoda aplikuje i na entity, které (na rozdíl od těch, na které se vztahoval IAS 31) dříve nemusely sestavovat vlastní, formální finanční zprávy (závěrky). Jediné, co je nutné, je, aby měly vlastní identifikovatelný majetek, závazky, výnosy a náklady.

[17] Pokud se bude počítat IFRS 9 (IAS 39), na který nové standardy v určitých situacích odkazují.

[18] Důležité upozornění: zde se anglický pojem „entity“ úmyslně překládá doslovně, aby se zdůraznilo, že se jedná o tzv. ekonomickou entitu (která může, ale nemusí být samostatnou právnickou osobou), nikoli pouze o právnickou osobu. Toto je nutné, protože při interpretaci IFRS se naráží na problém, že IFRS pojem „entity“ (zatím) nedefinuje. Kapitola 2 koncepčního rámce, která tuto otázku má řešit, je pouze prázdnou stránkou se slovy „bude přidáno“ a návrh (edconceptualframeworkmar10_135.pdf) zatím leží na ledě.

Nicméně, stanovisko jako IFRS 10.5 „bez ohledu na povahu své zainteresovanosti s entitou (investicí), investor určí, zda je matka …“ či definice jako IFRS 11.A „separátní vehikl [je] samostatně identifikovatelná finanční struktura, včetně samostatné právnické osoby či osob uznávaných zákonem, bez ohledu, zda mají právní osobnost“, jasně naznačují, že pod pojmem „entity“ se může chápat jak právnická osoba, tak subjekt, který právnická osoba není (nebo dokonce subjekt, který se skládá z vícero právnických osob či jiných entit). Proto do té doby než se IASB rozhodne chybějící kapitolu doplnit, se na otázku „co je to entita“ bude odpovídat stejně jako dnes: zváží se všechna fakta a domluví se s auditorem.

[19] Entita, která by mohla být matkou, posoudí, zda má schopnost řídit relevantní činnosti jiné entity.

[20] Přestože český jazyk nemá přesné ekvivalenty pro „agent“ a „principal“ (tak jak pojmy chápe IFRS 10.18), mohou se užívat výrazy „mandant“ a „vykonavatel“. „Vykonavatel“ je osoba (fyzická či právnická), která má moc, ale tuto moc smí aplikovat pouze na základě pokynů od „mandanta“, a to pouze v jeho prospěch.

[21] Přestože má moc, vykonavatel investici nekonsoliduje. Investici konsoliduje mandant.

[22] Potenciální matka posoudí, zda má podíl na výsledku hospodaření (je vystavená proměnlivé návratnosti) potenciální dcery.

[23] Podle IFRS 11.7 společná kontrola může nastat pouze v situaci, kde dvě (nebo vícero) strany společně ovládají třetí, a tuto svou moc aplikují kolektivně (po jednomyslné dohodě). Pokud nějaká strana může jednat bez souhlasu ostatních, nejedná se o společnou kontrolu, a IFRS 11 aplikovatelný není (strany se vrací zpátky k IFRS 10).

[24] U dceřinné společnosti (subsidiary) se provádí plná konsolidace, tak jak upravuje IFRS 10.19 a poskytuje se dodatečná informace (v příloze), tak jak upravuje IFRS 12.

[25] Protože vymýšlení kritérií, která se neopírají o zákony, je fuška, IAS 28.5 stále používá starý dobrý 20% nebo větší podíl na hlasovacích právech. Snad (poté, co si trochu odpočinou) až si členové IASB dají tu námahu, a i tuto formalitu nahradí kritériem vyplývajícím jen ze zásad.

[26] U podniků ve skupině (associate) se aplikuje ekvivalenční metoda (equity method), tak jak upravuje IAS 28.16 a poskytuje se dodatečná informace (v příloze), tak jak upravuje IFRS 12.

[27] Firma má právo na majetek (jeho poměrnou část) a povinnosti za závazky (jejich poměrnou část), tak jak upravuje IFRS 11.15 (nejdůležitější je, zda matka ručí za závazky dcery, nebo jejich část).

[28] Firma má nárok na čistý majetek po odečtení závazků podle IFRS 11.16 (nejdůležitější je, že dcera ručí za vlastní závazky, a matka má nárok na čistý majetek po odečtení těch závazků).

[29] U společné operace (joint operation) se aplikuje „poměrná konsolidace“, tak jak upravuje IFRS 11.20 a poskytuje se dodatečná informace (v příloze), tak jak upravuje IFRS 12.

[30] Strukturovaná entita (structured entity) je nový pojem pro starou „entitu vytvořenou za speciálním účelem“ (special purpose entity neboli SPE). IFRS 12.A tento pojem definuje, zatímco odstavce B22-B24 poskytují další bližší instrukce.

[31] Na investice bez kontroly či významného vlivu se vztahuje IFRS 9 nebo IAS 39 (u těch firem, které se IFRS 9 rozhodly neaplikovat dříve než v roce 2015). Obsah přílohy se pak řídí požadavky těchto standardů.

[32] V případě strukturovaných entit se obsah přílohy řídí požadavky IFRS 12.

[33] V tomto případě se jedná o defaultní řešení. Podle IFRS 11.23 pokud firma nemá společnou kontrolu, a nemá právo na majetek a odpovědnost za závazky, svůj podíl vykáže v souladu se „standardy, které se na podíl vztahují“. Protože absence moci eliminuje IFRS 10 a absence významného vlivu eliminuje IAS 28 (pokud transakce není v rozsahu IFRS 12.6.d), aplikuje se jen IFRS 9 (IAS 39).

[34] IAS 27.3 neupravuje, kdy se samostatná zpráva (individuální závěrka) sestavuje. Tento krok je proto předmětný pouze, pokud se firma sama rozhodne takovou zprávu sestavit.

[35] Zde se používal pojem „hlasovací právo“, protože zákony mnoha zemí umožňují akcie s různými „počty hlasů“. Například firma ABC má 1 000 akcií. Z těchto 900 jsou „třída A“ a 100 „třída B“. Akcie třídy A svému držiteli dávají právo na jeden hlas při volbě řídícího orgánu (například správní či dozorčí rady), zatímco akcie třídy B 10 hlasů. Držitelé třídy A sice vlastní 90 % firmy (mají nárok na 90 % jejího zisku a čistého majetku), ale držitelé třídy B (kteří mají 52,63 % hlasovacích práv) firmu kontrolují.

[36] Hlavní cíl byl znemožnit využívání právních kliček, jejichž účelem bylo umožnit mimo-rozvahové financování (off-balance sheet financing neboli off-balance sheet debt).

[37] Protože se při aplikaci starého IAS 28 vycházelo z legislativně upravených veličin jako „hlasovací právo“ (majitelský podíl), „právnická osoba“ atd., nebylo vyloučeno, že firma sídlící v jednom státě (třeba v Anglii, kde se aplikuje zvykové právo) by konsolidovala dceru, kterou, pokud by sídlila v jiném státě (např. v Německu, kde se, podobně jako v Čechách, aplikuje statutární), nekonsolidovala (nebo opačně).

[38] Zda matka momentálně ovládá dceru, není relevantní. Jediné, co relevantní je (IFRS 10.12), že má schopnost dceru ovládnout, pokud se (třeba někdy v budoucnosti) takto rozhodne.

[39] Za normálních okolností vlastnický podíl stále (jak formálně tak fakticky) znamená moc. Aby se na tento fakt nezapomnělo, IFRS 10.B35 výslovně říká, že nadpoloviční podíl hlasovacích práv se stále (stejně jako dřív) bude vykládat jako důkaz kontroly, kromě v případě, že tyto hlasy prokazatelně neumožní tomu, kdo je drží, řídit relevantní činnosti (IFRS 10.B36-B38 pak probírají situace, kde 50% plus podíl nepřináší moc, nebo naopak, kde méně než 50% ji přináší).

[40] Například (podobně jako dříve) firma ABC má dvě třídy akcií. 910 třídy A drží primárně investiční fondy, individuální akcionáři a jiní pasivní investoři, zatímco 90 třídy B patří firmě XYZ. V tomto případě, přestože XYZ drží pouze 49.72 % hlasovacích práv, fakt, že všichni ostatní investoři by museli hlasovat jednomyslně proti ní, znamená, že firmu ABC de fakto kontroluje (a podle IFRS 10 jí bude konsolidovat).

[41] Protože nestačilo rozdělení standardů na „černá“ a „šedivá“ písmena, před nějakou dobou IASB začal přidávat tzv. „přílohy“, které označuje za „integrální součást“ standardů. Výhodou těchto „příloh“ je, že (mimo jiné) obsahují příklady, které mohou interpretace samotného standardu výrazně usnadnit. Nevýhodou je, že požadavky, které z nich (často implicitně) vyplývají, už nemohou být vesele ignorovány.

[42] Přestože se IFRS 10 o této možnosti výslovně nezmiňuje, IFRS 11.B2 připouští, že ne každá dohoda musí být písemná, jedině musí být „vymahatelná“. Naštěstí, protože ústní dohody se složitě vymáhají, většinou se tyto dohody zohledňovat nemusí. Horší však bude, pokud se skutečně dodrží.

Například, pokud by na začátku roku 20X1 firmy A a B uzavřely ústní dohodu o společném obchodu, bylo by jen na nich, zda by ji (ve své zprávě k roku 20X1) zohlednily či nikoli. Pokud by se ji rozhodly nezohlednit (nebo pokud by na svou povinnost „zapomněly“), nic by se asi, alespoň ze začátku, nestalo. Pokud by však (třeba koncem roku 20X5) vyšlo najevo, že se dohodou skutečně řídily, auditor (případně regulátor či jiný zainteresovaný subjekt) by mohl konstatovat, že samotná spolupráce je důkazem toho, že ústní dohoda byla kdysi uzavřená. V této situaci by však už nebylo jiné řešení než konstatovat, že se firmy (v roce 20X1) dopustily chyby, která by se musela opravit, tak jak vyžaduje IAS 8.42.

Samozřejmě, pokud se zváží přístup většiny lokálních auditorů, je relativně nepravděpodobné, že by něco takového nastalo. Na druhé straně, pokud by se jednalo o dceru, jejíž matka se zúčastňuje obchodování na trhu v zemi (jako například Nizozemí nebo Spojené království), kde jsou povinnosti vyplývající z IFRS brány relativně vážně, takováto situace není vůbec vyloučená (obzvláště pokud se jedná o materiální položky).

[43] Smlouvy, dohody, právní osoby, vlastnické struktury a podobné formality nejsou při aplikaci IFRS 10 rozhodující. Hlavní, o co se standard skutečně zajímá (přestože to výslovně neříká), je: personální propojení (obzvláště na vedoucích pozicích). Proto se k otázce „kdo firmu vede“ neustále (v různých kontextech) vrací a řeší ji (mimo jiné) v odstavci B12.b; B15.b; B18 a, c, d & e; B19.a & d; B19.a & b.v.; B67 a B 75.e).

Vedle personálního obsazení se IFRS 10.B19 také zajímá o zdroje financování; poskytnuté garance; výměnu materiálu, technologie, duševní vlastnictví, manažerské služby či specializované znalosti; nebo zda jedna entita jedná (jednala) ve prospěch jiné, či zda ta jiná neměla náhodou nárok na nepřiměřený podíl na zisku (atd.).

A (jako by toto nestačilo) příloha věnuje 4 odstavce, 4 pododstavce, 7 pod-pododstavců a 5 příkladů (a to se ani nepočítá těch dalších 6 odstavců – včetně 3 speciálně vytvořených for Franchise – které upřesňují rozdíl mezi právem „věcným“ a právem „ochranným“) tomu, aby ujasnila, co se má pod pojmem „věcných práv“ skutečně chápat.











Google+


Activate flash to enable translator.
Copyright 1998 - 2016 | 24.May.2016 | Design: Frkal.com