Případ Enron

5.3.2002

Událost tak významná, jako krach firmy Enron, se nemůže odehrát bez toho, aby měla významný dopad na všechny účetní a auditory, kteří se zajímají o US GAAP[1].

Krach firmy Enron je možná (z pohledu hospodářství jako celku) jenom největší skandál od krachu řady (amerických) kampeliček na konci osmdesátých let.  Z hlediska účetní profese je to však největší událost od roku 1929 (29.10. byl den, kterým začala největší změna, kterou do té doby účetnictví zažilo).  Je to proto, že krach Enronu je prvním případem, kde se tak významná americká firma položila pouze proto, že hrubým způsobem porušovala pravidla US GAAP a lhala svým vlastním zaměstnancům a investorům.

Případ Enron ale není „krize amerického účetnictví“ (jak tvrdí lidé jako EU komisař pro vnitřní trhy Frits Bolkestein).  Krach firmy Enron je potvrzením toho, že US GAAP je nejspolehlivější účetní systém na světe.

Jestli krach firmy Enron něco představuje, tak je to krize účetní profese.  Je to krize, kde firemní účetní (aby vyhověli ambicím svých šéfů) lhali a podváděli, a kde jim to auditoři (aby vyhověli přáním bohatého klienta) tolerovali (a i v tom napomáhali).

Ale ani toto není úplně přesné.  Co je Enron především, je politická krize.  Byli to politici, kteří schválili zákon, který umožnil pád firmy Enron.  Byli to politici, kdo vedli vedení Enron a Arthur Andersen (auditor Enronu) k domnění, že mohou beztrestně dělat to, co dělali.

V roce 1995 to byl Kongres, který (přes veto prezidenta Clintona) schválil zákon Private Securities Litigation Reform Act of 1995.  Tento zákon (tím, že radikálně omezil zodpovědnost auditora) je podle odborníků jako John C. Coffee Jr. (profesor práv na Columbia University a celostátně uznávaný expert na finanční zákon) hlavní příčinou významného vzrůstu případů selhání auditu.   Jinak řečeno, pokud by si nemysleli, že jsou beztrestní, AA (a žádného jiného auditora) by nikdy nenapadlo napomáhat klientovi obcházet a porušovat pravidla US GAAP takovým hrubým způsobem, jako to dělal Enron.

A to není vše.  I přesto, že věděli, že porušují pravidla, jak Enron, tak partneři AA se domnívali, že už dlouho hrají „get of of jail free“ karty (to jsou karty, které během hry Monopoly umožní hráčům dostat se z vězení bez trestu).

Pod dlouhá léta byli Enron a AA činorodými a velkorysými politickými sponzory.  Firmě Enron se podařilo obdarovat přes 60% všech senátorů a přes 50% všech členů kongresu.  Během předvolebního boje v letech 1999-2000 se jí podařilo věnovat republikánům $1.8 milionů, prezidentu Bushovi $113 tisíc, a demokratům $681 tisíc (firma Andersen se také nemá za co stydět.  Věnovala republikánům $1milion, prezidentu Bushovi $146 tisíc a demokratům $414 tisíc).

Vedení Enronu a AA však nepočítalo s tím, že průser (omlouvám se za hrubost, ale jiný výraz nepopisuje tak dobře podstatu tohoto skandálu), který způsobili, bude tak velký.  Skandál kolem krachu firmy Enron je tak významnou událostí, že se všichni američtí politici (i ti, kteří oběma firmám vděčí za svou kariéru) předbíhají v tom, kdo bude na vedení Enron a AA co nejtvrdší.  Tímto chtějí svým voličům dokázat, že možná firmám dovolili je obdarovat, ale že jim v žádném případě neprodali svou čest.

Případ Enron tak vyšetřuje nejméně 10 komisí Senátu a Sněmovny reprezentantů, ministerstvo spravedlnosti, ministerstvo práce, federální zástupce, Komise pro cenné papíry, finanční úřad, FBI a státní zástupci několika států.

Pro dobro nebo zlo, tato snaha politiků vypadat „objektivně“, bude mít významný dopad na celou účetní profesi.

Jeden důvod je, že profese přišla o svého největšího zastánce: předsedu SEC.  Předseda Pitt byl (během své právnické kariéry) jedním z hlavních advokátů auditorů (reprezentoval všechny členy velké pětky alespoň jednou) a je dodnes šampión účetní profese jako takový.  Předseda Pitt byl také jedním z hlavních iniciátorů zákona Private Securities Litigation Reform Act of 1995.  Předseda Pitt proto momentálně nemá tak velký vliv na dění, jaký předsedové SEC tradičně mívají.  Bude tak těžké zabránit tomu, aby někteří politici nevyužili krachu Enronu k prosazení vlastních politických ambic.

Tito politici se teď myslí, že předseda Pitt nebude klást příliš velký odpor, a že se jim povede znárodnit účetnictví tím, že tvorbu pravidel převedou do státních rukou (jak je tomu v Evropě).  Naštěstí, protože Sněmovna reprezentantů je rukách pravice, zákon, který by toto umožnil, je neprosaditelný.  Tito politici se nyní snaží využít cestu menšího odporu a prosadit své přání nepřímo tak, že ovládnou účetnictví přes auditory tím, že dohled nad nimi převezme stát.  Naštěstí jednou jak je předseda SEC ve své funkci potvrzen, nemůže být (z politických důvodů) z této funkce odvolán.  A i přes to, že je oslabený, má dost vlivu na to, aby tomuto zabránil (Viz: očekávané kroky SEC ).

Hlavní důvod proč tomu bude schopen zabránit je, že vychází najevo, že krach firmy Enron neukazuje na to, že účetní systém, který dnes funguje, je rozbitý.  Naopak, začíná to vypadat, že to je důkaz o opaku.

Předseda federální banky Alan Greenspan (tak uznávaný odborník, že jeho slova bere vážně jak radikální levice, která dodnes propaguje státem řízené hospodářství, tak radikální pravice, která naopak chce, abychom se vzdali papírových peněz a používali zlato) ve svém svědectví před Kongresem řekl, že pád Enronu neměl žádný hmatatelný záporný vliv jak na finanční svět, tak na širší hospodářství.  Tento pád neměl hmatatelný vliv ani na obchod s deriváty, a to i přes to, že firma byla významným „hráčem“ na tomto trhu.

Předseda Greenspan v reakci na několik dotazů kongresmanům vysvětloval, že americké hospodářství je díky kvalitě jeho účetního systému tak průhledné, že většina účastníků setrvává ve své důvěře a nepodléhá panice.  Zdá se, že investoři považují krach firmy Enron za ojedinělý případ.  Pan Greenspan také upozornil na skutečnost, že i přes to, že tato událost následovala po prasknutí spekulativní bubliny na trhu (která byla druhá největší od roku 1929) a po největším teroristickém útoku v amerických dějinách, neotřáslo to ani hospodářstvím, a ani to nemělo trvalý negativní vliv na kapitálový trh (do kterého neustále proudí další peníze).

Dále předseda Greenspan také vysvětloval, že i přes tyto rány americké hospodářství v posledním čtvrtroku roste rychleji, než hospodářství jakékoliv jiné dospělé země, že nezaměstnanost je blízko historického minima, že není žádná inflace a že produktivita práce roste 4% ročním tempem (pan Greenspan je příliš slušný na to, aby upozornil, že Amerika je na tom, i přes všechno, co se ji minulý rok stalo, mnohem lépe než většina členů EU i přes to, že jediná věc, která se těmto zemím stala, je že momentálně poklesla americká poptávka po jejich vývozu.  Já však tak slušný nejsem).  Je proto pravděpodobné, že američtí politici zapomenou na své osobní ambice a uvědomí si, že systém není rozbitý, a nebudou se snažit zneužít situace a rozšířit státní vliv nad soukromým sektorem (to je hlavní důvod, proč je na tom většina zemí EU hůř než Amerika).  Je i možné, že uznají svou spoluzodpovědnost a odstraní škodu, kterou sami napáchali.

Také je velmi pravděpodobné, že zákon Private Securities Litigation Reform Act of 1995 bude buď zrušen, nebo podstatně změněn.  Je možné, že zákonodárci konečně potvrdí nezávislost FASB (a tak stíží práci budoucích politiků, kteří by do tvorby účetních pravidel chtěli zasahovat).
Krach firmy Enron se tak dá z pohledu účetní profese považovat za velmi pozitivní událost.

Pro auditory to bude znamenat definitivní konec tzv. „business as usual“.  Nejprve auditoři budou muset začít znovu auditovat místo toho, aby se honili za poradenskou prací.  Za druhé, nebudou moci jen tak mávnout rukou nad porušením US GAAP u klienta, i když je to klient, který firmě platí mnoho peněz.  Nebudou tyto věci moct dál dělat, protože jim znovu bude hrozit ztráta licence, významná pokuta, a možná i vězení (trest, který zahrnuje konec kariéry, chudobu a společenské postaveni vyvrhele).  Na druhé straně, poctiví auditoři (ti, kteří svou práci berou vážně) se mohou těšit na zlaté časy, kdy budou moci dělat svou práci bez strachu, že pokud ji budou dělat správně, přijdou o klienta, který firmě platí hlavně za to, že jsou jeho „poradci“.

Firemní účetní se mohou těšit.  Mohou se těšit na to, že auditoři nebudou tolerovat porušování účetních pravidel.  Mohou se těšit na to, že auditoři, které k nim velká pětka pošle, budou rozumět tomu, co dělají.  Mohou se také těšit na to, že se nebudou nadále muset bát o své místo, pokud neudělají vše pro to, aby šéf vypadal dobře v očích kapitálového trhu místo toho, aby vykazovali realitu takovou, jaká je.  Bohužel, asi to bude znamenat konec kariéry pro ty účetní, kteří umí pouze hledat tu „bezva fintu“ (ale po těch se nám poctivcům stejně nebude příliš stýskat).
Vedení firem může poděkovat firmě Enron za to, že do budoucna kapitálový trh, auditoři, SEC, poroty a i vlastní zaměstnanci budou očekávat upřímnost, a ne vymýšlení různých účetních triků k zakrytí skutečnosti.  A poctivé vedení bude rádo.  Nakonec budou moci konkurovat na základě své schopnosti vést svůj podnik, nikoliv na schopnosti vrhat příznivé světlo

A na konec individuální investoři budou rádi.  Budou mít pravdivé a úplné informace, na základě kterých budou moci své úspory investovat do firem a svěřit do rukou lidí, kteřís nimi budou nakládat co nejlépe.

Sarbanes-Oxley Act (Případ Enron, dohra)


Po jedné z mnoha odborných diskusí, kde se případ Enron rozebíral, jsem si uvědomil, že bych mohl upřesnit článek, který jsem dřív na toto téma napsal.

Originál.

R.M.


Poznámky:

Poznámka 1: na stránkách MF Dnes jsem si přečetl tento článek.  Moc mne potěšilo, že někdo v Čechách pochopil podstatu toho, jak se má chovat stát, kde vládnou zákony namísto mužů.

S implicitním tvrzením autora, že Čechy (a také, celý zbytek EU, která se mi často zdá být daleko za Čechami v budování prostředí, kde by mohl fungovat svobodný trh) zůstanou i nadále pouhým „plyšovým ekonomickým tygrem“, pokud nezavedou systém, kde všem (od bohatého vedení firem až po mocné politiky), a ne pouze řadovým občanům, hrozí stejně přísný trest za porušení zákona, nemůžu jinak, než souhlasit.

Poznámka 2: poznámka: pro Evropana případ Enron poskytuje zajímavý pohled na to, jak funguje americká politická scéna.  Na jedné straně je naprosto přijatelné dávat politikům dary, aby se ovlivnil legislativní proces.  Jinak řečeno, je přijatelné si koupit „místo u stolu“, kde se jedná o podobě zákona, a tím ovlivnit konečnou podobu zákona.  Na druhé straně však není přijatelné, aby politik dárci pomohl obcházet zákon, nebo aby intervenoval, pokud je dárce při porušování zákona přistižen.

Například firma Enron za své dary získala možnost ovlivnit podobu deregulace energetického průmyslu.  Firma Arthur Andersen za své peníze mohla mít slovo při tvorbě zákona Private Securities Litigation Reform Act of 1995.  Ale ani jedna firma se neměla na koho obrátit, když potřebovala pomoct ven z bryndy.

Ne že se Enron nesnažili.  Předseda Enronu Kenneth Lay, „osobní přítel“ prezidenta Bushe, zavolal několika členům jeho vlády a požádal je, aby ve prospěch Enronu intervenovali.  Tito lidé sice telefon zvedli a s panem Layem si popovídali, ale jediné, co pro něj udělali, že mu poradili, aby si najal dobrého právníka.

Důvod proč tomu tak je, že od dob administrace prezidenta Nixona, jsou američtí voliči pevně přesvědčeni o tom, že jejich političtí zástupci neumí nic jiného než lhát, krást a podvádět, a nelíbí se jim to.  To znamená dvě věci.  První, být přistižen u toho, jak se pomáhá politickému sponzorovi obcházet zákon, je politická sebevražda.  Za druhé, všichni novináři považují za své poslání (a za nejspolehlivější způsob jak si „poctivě“ vybudovat kariéru) přistihnout politika, jak pomáhá sponzorovi obcházet zákon.











Google+


Activate flash to enable translator.
Copyright 1998 - 2016 | 02.Dec.2016 | Design: Frkal.com